Wenzel Jaksch, sochař mezi vlky.(1.část)

Jméno českého Němce Wenzela Jaksche většině současníků pravděpodobně nic neříká. Poválečné generaci toto jméno může mlhavě připomenout nejkritičtější leta "studené války", kdy na západ od Šumavy byli všichni nepřátelé, revanšisti a imperialisti.

Když 19. listopadu 1966 při dopravní nehodě Wenzel Jaksch ve věku 70 let zahynul, přišla československá komunistická propaganda o jeden z nejlépe viditelných terčů, nejlépe viditelných nepřátel. Jaksch byl nepřítelem, kterého čeští stalinisté moc dobře znali jako prvorepublikového sociálně-demokratického antifašistu. Marxisté nikdy nesnášeli levicové konkurenty, po uchopení moci je likvidovali v první řadě. Nikdy nedokázali zapomenout Stalinův příkaz z dvacátých let: bojovat se sociálními demokraty na život a na smrt.

Kaple v Dolní Stropnici

Wenzel Jaksch, rodák z Dlouhé Stropnice u Nových Hradů, měl spoustu nepřátel, silnějších a mocnějších, než byl on. Proto bitvy prohrával. Prohrál boj za postavení českých Němců jako plnoprávných občanů Československa. Prohrál boj s Henleinem, Hitlerem i Benešem. Prohrál nakonec i celý třímilionový národ sudetských Němců, který zmizel, rozplynul se po světě. Neprohrál však sny o nekomplikovaném soužití Čechů a Němců ve středoevropské federaci, bez ohledu na jazyk. Čtyřicet let po smrti se Wenzel Jaksch začíná jevit jako vítěz, a nejen proto, že na rozdíl od Hitlera, Henleina či Beneše za ním netekly potoky krve a slz.

Jako čtrnáctiletý zednický učeň se v roce 1910 dostal do noblesní Vídně, která v té době poskytovala obživu nejen dělníkům a služkám z Čech, ale nacházeli v ní také azyl umělci, vědci a političtí snílkové z celé Evropy. V době, kdy se ve Vídni mladý Wenzel Jaksch setkával s umírněným programem rakouských sociálních demokratů, byla tam politickou energií nabíjena celá řada lidí, kteří později vstoupili do dějin, od Gottwalda, přes Trockého, až po Hitlera. (pokračování)