Wenzel Jaksch, sochař mezi vlky.(2.část)

Po první světové válce se Jaksch vrátil do Čech, kde se o ovládnutí nového státu pokoušeli čeští šovinisté. I Masaryk s nimi neúspěšně bojoval. Jaksch, který utrpěl ve válce těžké zranění, se stal tajemníkem české organizace německých sociálních demokratů DSAP (Deutsche socialdemokratische Arbeitpartei). V roce 1929 se stal poslancem parlamentu ČSR a byl jím až do 15. března 1939.

Protože odmítal marxizmus i nacionalizmus a kriticky se stavěl i k národnostní politice československé vlády, nenašel příliš politických přátel. Pro Berlín byl zrádcem německého národa. V době mnichovské krize se postavil proti odtržení Sudet, přičemž zdůrazňoval autonomii sudetských oblastí v rámci československé federace. Ve svém pověstném projevu v poslanecké sněmovně varoval henleinovce i Hitlera před sílou československé armády, která svou zemi ubrání.

Po 15.březnu 1939 se mu podařilo dostat do Londýna, kde navázal kontakt s Benešem, který však při sestavování exilové vlády na Jaksche "zapomněl". Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 Benešova politická hvězda u spojenců silně zazářila, takže exilový prezident mohl bez problémů operovat s nápadem na poválečný odsun českých Židů a sudetských Němců z Československa.

Jaksch se pokoušel Benešovu aktivitu ztlumit. Nechápal, proč by upracovaní lidé z chudých horských chaloupek měli být potrestáni za Hitlera a Henleina a jejich propagandu. Beneš však už v té době byl zcela posedlý nenávistí ke všemu německému a ke všem, kteří kritizovali jeho prosovětskou politiku a kapitulanství v době Mnichova, a s Jakschem jednostranně přerušil kontakty. Když pak Jaksch založil výbor, který žádal obsazení Sudet spojeneckými vojsky a vytvoření středoevropské federace, stal se pro Beneše větším nepřítelem než Henlein.

Konec války a poválečné období proběhly bez ohledu na Jakschovy tužby. Až v roce 1949 se mu podařilo s anglickou manželkou Joan přestěhovat do Německa, kde se stal vedoucím Zemského úřadu pro uprchlíky a zapojil se do práce německé sociální demokracie a sudetoněmeckých organizací. V roce 1953 se stal poslancem Spolkového sněmu, v roce 1964 předsedou Svazu vyhnanců. K jeho velkým přátelům patřil německý kancléř Willi Brandt.