Lidem, kteří pamatují záběry ze sjezdů KSČ, musel o víkendu přecházet mráz po zádech. Těm, kteří neviděli fotografie ze sjezdů NSDAP, musel potlesk delegátů ODS stranickému tatíčkovi-zakladateli Klausovi alespoň připomínat léta komunistické totality. Fanaticky křečovitý potlesk je vyvoláván strachem a strach je přenosný na diváky. Vybraní komunisté kdysi potleskem zaháněli strach z odpovědnosti, ke které sami sebe předurčili, delegáti kongresu ODS tentokrát bouřlivým potleskem zaháněli strach z nezvolení Klause prezidentem.
Strach ze Švejnara, je strachem z něčeho, co je hodnotnější než normalizační kariéra v bance a v prognostickém ústavu, která v pozdější privatizaci vyústila do džungle bez přívlastků.
Hlavní nevýhodou komunistické normalizační strategie přežití byla bezedná dlouhodobá perspektiva. Jednou však normalizace musela skončit, jednou musí skončit i privatizace. Jednou se musí začít rozlišovat mezi poctivostí a zlodějinou, protože Masarykovo nebát se a nekrást je na Západě, kam svou zkušeností víc a více patříme, naprosto normální! Klausova džungle bez přívlastků musí jednou zmizet!
ODS vyjádřila svému světci stoprocentní podporu při jeho prezidentské kandidatuře a postavila se tak na stranu normalizací formovaného pantáty, jenž ztělesňuje rozkrádání devadesátých let, finanční skandál z roku 1997 a pohrdání právem ve prospěch džungle bez přívlastků.
Občan, jenž má rozhled i za hranice Prahy, by čekal, že konzervativně-liberální ODS bude tou stranou, která bude mít z českých politických stran nejblíže k Janu Švejnarovi, jenž ztělesňuje západní, demokratický svět, transatlantickou vazbu a má mezinárodní reputaci schopného ekonoma. Současná ODS ovšem není stranou pravicovou a už vůbec ne stranou se světovým rozhledem. Je to postnormalizační hybrid jako sociální demokracie.
Ostatně novodobý pražský nejvyšší straník "Štěpán" Pavel Bém se vyjádřil jasně: "ODS chce kontinuitu," neboli kontinuitu normalizačních lidí, transformujících společnost na bázi zlodějiny, podvodů a pohrdání zdravým rozumem.
To, že je Klaus prezidentem, je dokladem toho, že v politice je možné všechno. V roce 1998, když Miloš Zeman vyhrál volby s akcí „čisté ruce“, zdálo se, že divoké roky privatizační budou sečteny a budou se muset vyrovnávat s nároky právního státu. Po uzavření komplotu zvaného opoziční smlouva bylo vše zabarveno do ztracena.
A dodnes de facto žijeme v opoziční smlouvě. Politické strany vědí, že boj se zastavil, neboť ve hře dávno není jasná vládní moc a odpovědnost, ve hře jsou balíky těch či oněch peněz, kontakty na byznysmeny, zisky z korupce, zlodějin a podvodů. Jak by se například bývalý řadový železničář dostal k premiérskému křeslu a po vykopnutí ke spekulaci, která mu za pomocí podivných byznysmenů přinesla během pár dní miliony korun? (zdroj BL)
Žádné komentáře:
Okomentovat