Proč se revoluci, která se oslavovala 7.listopadu, říkalo říjnová, je pro mnoho lidí dodnes záhadou. Jisté je, že její následky byly tragické pro celé lidstvo, obyčejně mnohem tragičtější než dvojka z mravů jako v následujícím upraveném příspěvku:
Ponechám-li stranou vzpomínku, že jsme museli učitele, bez rozdílu titulu a věku oslovovat "soudruhu" a "soudružko", a učitelé měli stejným titulem oslovovat studenty, a že jediným povoleným pozdravem ve škole bylo "Čest práci!", nemohu opomenout skutečnost, že k povinnostem studenta patřilo mimo předepsaného ostříhání a oholení zúčastňovat se všech oslav a manifestací.
Mezi těmito oslavami hrály prim 1.máj a 7.listopad. Mimo toho studenti středních škol ovšem museli zachraňovat reputaci dalších manifestací a kulturních akcí. Filmová představení jako "Lenin v říjnu" se dala přežít, pokud bylo místo vyučování. Horší to bylo s manifestacemi, ty se konaly většinou odpoledne, po vyučování.
7.listopadu 1961, při zahájení manifestace na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce, bylo vyzdobené náměstí nabito k prasknutí. Dostavily se všechny podniky, úřady a školy. Účast byla poctivě kontrolována, i když zima byla jako na Sibiři. Jakmile začali soudruzi na tribuně řečnit, začalo se náměstí vyprazdňovat, během krátké chvíle zůstal jen hlouček tleskajících a skandujících fanatiků před tribunou a opuštěné skupiny vojáků a otrávených studentů. Učitelé se asi někde zahřívali grogem.
Jako třída jsme uznali, že svou povinnost vůči Leninovi a škole jsme účastí na manifestaci splnili, a vlastně už překročili, proto jsme napodobili dělnickou třídu, která už náměstí dávno opustila, a šli jsme také domů. Nutno podotknout, že to byla běžná praxe z předcházejících manifestací: Čárka za účast byla, tak proč ztrácet čas? Nikoho ani nenapadlo, že vyprázdněné náměstí se tentokrát soudruhům líbit nebude. Odnesly to, samosebou, školy.
Druhý den ráno se do třídy doneslo avízo, že kvůli odchodu z manifestace je nějaký průšvih. Horečně se připravovaly výmluvy, horečka, rýma, bolest břicha, nemocná babička, pohřeb strýčka atd. Žádné vyšetřování se nekonalo. Třídní učitelka přišla a oznámila, že celá třída má sníženou známku z chování. Vlastně ne celá třída, jen ti co měli čárku v notesu. Paradoxem bylo, že ti čtyři spolužáci, kteří se vůbec na náměstí neobtěžovali přijít a přinesli si omluvenku, vyvázli bez trestu. Život tropí hlouposti. Ještě větším paradoxem mnohem později bylo, že právě tito čtyři sabotéři oslav bolševické revoluce se později stali dost významnými exponenty totalitního režimu a snad také spoluorganizátory masových manifestací.
Trest, dvojka z chování na pololetním vysvědčení, byl, shodou okolností, ředitelem školy doplněn trvalým zákazem výuky všech cizích jazyků - mimo ruštiny samozřejmě, což naopak nám připadalo jako kompenzace, úleva, odměna za příkoří.
Trest, nebo odměna, co to bylo proti utrpení těch, jimž VŘSR přinesla věznění, vystěhování, hladu, propustění z práce a jiné perzekuce. Na oběti bolševické revoluce v celém světě, miliony mrtvých, se dnes už zapomíná, v návalu nejnovějších politických skandálů a žabomyších válek na ně není místo.(Autor: SK)
Žádné komentáře:
Okomentovat