Jede formánek po světě.

Předchůdci dnešní kamionové dopravy byla dálková doprava koňskými formanskými povozy. Formanství (povoznictví) bylo provozováno buď jako samostatná živnost nebo jako doplňková činnost sedláků. Každý forman musel být registrovám a musel mít u sebe formanskou knížku, do které se zapisovalo veškeré naložené zboží. Zboží, které nebylo zapsané v knížce, bylo považováno za kradené a mohlo být zabaveno silniční policií.

Na převážené zboží musel forman složit peněžní záruku. Znamenalo to, kdo chtěl formanskou živnost provozovat, musel mít dostatečný kapitál. Zboží bylo uloženo v uzamčených truhlách, které byly řetězy přivázány k vozu. Objemné zboží bylo nakládáno hodně do výšky, někdy byl vůz rozšiřován do stran „líhami“, dopředu a dozadu „šandrlaty“. Proti dešti byl formanský vůz chráněn rohožemi a plachtami. Vozy byly pevné, v dobrém technickém stavu, aby nedocházelo k poruchám.

Forman nakládal zboží podle stavu cesty, po které měl jet. Raději nakládal méně a jel na delší vzdálenost, bylo to efektivnější. Byla však stanovena horní hranice, nesmělo se na 1 pár koní nakládat více než 15 centů. Toto opatření bylo praktikováno kvůli platbě mýtného. Tehdy silniční váhy ani mýtní brány nebyly, váha byla odhadována a mýto se platilo podle počtu zapřažených koní. Z Čech a Moravy bylo vyváženo zboží především do Vídně, dovážena byla hlavně sůl, která byla z Lince a dalších dunajských přístavů dovážena do českobudějovické císařské solnice. Doprava soli byla výnosnou živností, až do třicátých let 19. století byl v oblasti mezi Českými Budějovicemi a Lincem formanem každý sedlák. Rozkvět tamních vesnic přibrzdila koňská železnice, po níž od od roku 1827 byla veškerá sůl dopravována.

Formanské povozy nesměřovaly jen do Rakouska, jezdily do Bavorska, do Pruska, na Slovensko, do Budapešti, někdy do Terstu nebo až do Oděsy. Takové dlouhé cesty trvaly několik týdnů i měsíců. Na delší cesty brali formani sebou pomocníky, kteří jim měli pomáhat zejména při hlídání nákladu. Nezbytným pomocníkem formana byl pes - hlídač a společník. Rychlost jízdy byla podle nepsaného formanského zákona: „Do vrchu nežeň, s vrchu nepusť, po rovině nešetři!“

Formanství bylo zaměstnání nebezpečné, proto bylo dobře placeno. Určitým opatřením na ochranu povozů bylo vykácení stromů okolo hlavních cest, do vzdálenosti „kam se kamenem dohodí“ tj. asi 30 m. Nebezpečnými místy jezdili formané ve skupinách, na které si lupiči netroufly. Tato místa byla také pravidelně hlídána silniční policií.

Obyčejný forman měl ve voze zapřažený jeden pár, „těžký“ forman zapřahal dva a více párů. Denní trasy byly dlouhé okolo čtyř mílí (30 km). Odpočinek a noclech nacházeli formani ve formanských hospodách. Byly to výstavné budovy s velkým uzaviratelným dvorem, stájemi i kolnami pro odstavení nákladu. Formanky měly povinnost zajistit ubytování formana a ustájení koní, musely být dostatečně zásobené, což kontrolovala finanční stráž. Musely mít dostatek krmiva pro koně i potravin pro formany. V hospodě byl forman váženým hostem, vždyť byl hlavním zdrojem příjmu hostinského. Do hospody však vstupoval, až když nakrmil a ošetřil koně. Forman nikdy neodkládal bič, i při jídle ho měl u sebe.

Úpadek formanství začal s rozvojem parní železnice. Po roce 1848. když byla zrušena robota, byla k dispozici velké množství koní, a tak se na povoznictví vrhlo mnoho sedláků. Náhle byl formanů nadbytek, což způsobovalo sociální problémy. Dopravu nákladů na delší trasy převzala železnice, povozníci zajišťovali dopravu na kratší vzdálenosti. Od počátku 20. století začaly i z kratších tras formany vytlačovat nákladní automobily. Přesto se povoznictví v menší míře udrželo až do poloviny 20. století.