Rádiosylvestr (2.část).

Představme si silvestrovský večer radioklubu v roce 1924! U stolu je skupina čtyř lidí, kteří se přetahují o dvě velká primitivní sluchátka. Deska stolu před nimi je okupována aparátem zvaným rádio. Z aparátu vedou silné dráty ke sluchátkům, k zásuvce v lustru, k venkovní anténě a k uzemnění.

Prvnímu posluchači se kolem sedmé hodiny večerní daří naladit vlnu 1600 m, což je stanice Chelmsford-Londýn. Je slyšet zvonková hra, potom pověstný zvon Big Ben z věže parlamentu. Úžasný dojem pro všechny přítomné, kteří tvrdí, že mají pocit, jako by byli v Londýně a stáli vedle věže.

Další zastávka na vlně 425 m, v Římě. „Signora konferanciérka“ čte příjemným hlasem zprávy Agencie Stefani, Nikdo italsky příliš nerozumí. Raději přetáčejí kondenzátor na vlnu 515 m-Curych. Perfektní slyšitelnost, ale trapně nudný program. Opět shoda v tom, že tamní vysílač 700 W je slyšet nejméně pětkrát lépe než Praha za nejlepších podmínek; přitom Praha má vysílač 1000 W. Přeladění na Paříž-Eiffelovu věž se povedlo po jedenácté hodině, ale slyšitelnost není nejlepší.

V půl dvanácté je Praha konečně slyšet lépe, ale za několik minut se opět ztrácí, takže půlnoc je doprovázena hudbou z Londýna.

Při častém přelaďování čas ubíhá nečekaně rychle. Ve dvě hodiny je naladěn Mnichov, kde probíhá hlučná zábava. Naši rádioposluchači jsou nepříjemně vyvedeni z míry tím, že bavoráci svým nevázaným rámusem zneuctili tak posvátnou věc jako je rozhlasové vysílání, zvláště výkřiky rozdováděných dam se jim zdají hodně nevkusné.

(V té době ještě nikdo v Budějovicích nemohl předvídat, jakou zábavu a jaké výkřiky právě světu začali připravovat jiní mnichovští křiklouni, ti, které dirigoval Adolf Hitler. Zamračený vůdce nacistické strany právě několik dní před Silvestrem 1924 opustil landsbergský arest a za pomoci oddílů SA zahájil politickou kariéru, která byla doprovázena miliony lidských mrtvol.)

V půl třetí už všech čtyřicet evropských rozhlasových stanic ukončilo vysílání, českobudějovičtí posluchači tedy postupně ladí patnáct stanic amerických. Kolem čtvrté hodiny přichází vrchol silvestrovské rádionoci: Na vlně 380 m je obzvlášť silná stanice: New York-Shenctady. V půl páté je její signál tak silný, že není možné mít sluchátka na uších, lze však místo nich připojit „amplion“, z něhož je hudbu slyšet „až do vzdálenosti dvou metrů“.

Blíží se ráno, signál „Ameriky“ zeslabuje, v půl osmé se rozcházejí i naši budějovičtí posluchači, a jeden z nich ing.Šerý může napsat: „Litujeme upřímně všechny ty, kdož nedovedou se na tuto dosud tak málo využitkovanou možnost kulturního spolužití jinak dívati než jako na pouhý- gramofon.“

Legrační přemýšlení a chování našich dědečků, pradědečků, prapradědečků? Pocit ze spatření a zaslechnutí něčeho nového, nepříliš známého, nerozšířeného bývá přece zvláštní ve všech dobách. Vpád rádia - v porovnání s televizí - do našich zeměpisných šířek byl vskutku raketový; v roce 1920 začala v USA vysílat první stanice na světě, za tři roky už se vysílalo ze stanu na kbelském letišti a v roce 1931 už stály na porcelánových izolátorech v Liblicích dva stopadesátimetrové stožáry prvního československého rozhlasového vysílače.