Každý zemědělec s výměrou pozemků nad 0.25 ha se povinně stal členem „Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu“, který byl zřízen v roce 1942. Dále měl každý rolník na okresním úřadu „statkový arch“, do kterého byly zapisovány všechny údaje o výrobě, stavech dobytka a zásobách.(foto:prezident Hácha)
Mimo tržních svazů, okresního úřadu a Svazu zemědělství a lesnictví měl právo zemědělce kontrolovat a řídit starosta obce i nejrůznější kontrolní orgány protektorátní i německé.
Dodávkovou kvótu stanovovalo ministerstvo zemědělství centrálně. Ta pak byla rozepisována na zemské, okresní a obecní úřady, až na jednotlivé rolníky, kteří museli veškerou produkci prodat, nechat si mohli pouze samozásobitelské dávky potravin, krmiva a osiva. Tyto zásoby byly přesně znormovány na osobu, zvíře a ha. Vysloveně bylo zakázáno prodávat někomu jinému než určenému obchodníkovi.
Za přestupky v zásobování byly stanoveny tvrdé tresty, od pokut a zákazy domácích porážek přes konfiskaci zásob a zvířat až po vězení. Zvláštním trestem byla vnucená správa, která postihovala hlavně židovský zemědělský majetek. Němečtí správci, kteří byli na statek dosazeni, jej často přivedli na mizinu a pak ho po exekuci levně koupili. Tragedií pro mnoho vlastníků pozemků bylo zřizování rozsáhlých vojenských prostorů (Benešov, Milovice, Vyškov. Boletice atd.), protože přišli o půdu, někdy i o střechu nad hlavou.
Přísně řízené zemědělství sice na jedné straně přineslo nepříjemné dodávkové povinnosti a dohled úřadů, ale na druhé straně mimo toho, že rolníky zbavilo starosti s odbytem, přineslo zlepšení jejich ekonomické situace. Stalo se to především zásluhou prudkého zvýšení cen zemědělských produktů (např. v roce 1942 se zvýšily ceny výrobků průměrně o 63%), přičemž ceny vstupů stagnovaly nebo klesaly (cena hnojiv klesla o 26%).
Oficiální poválečná statistika sice uváděla stálý pokles zemědělské výroby během okupace. Skutečnost však nebyla tak dramatická, nejednalo se o úplně přesné údaje, neboť úředníci na všech stupních protektorátní správy záměrně zmenšovali čísla o produkci, čímž se na úkor vývozu potravin do Německa mohlo prostřednictvím černého obchodu zlepšovat zásobování českého obyvatelstva.
Zatímco v Sudetech zásluhou odchodu mužů do války zemědělství značně upadalo, přičemž nepomáhalo pracovní nasazení válečných zajatců ani pracovní povinnost německé městské mládeže, v protektorátu se rolníci snažili hlavně přežít a nenápadně se připravit na poválečná léta.
Nezanedbatelnou roli při ochraně českého venkova a prosperitě zemědělství určitě sehrál ministr zemědělství Adolf Hrubý, jenž stejně jako Hácha se obětoval, když přehnanou loajalitou k nejvyšším okupačním orgánům odváděl od venkova pozornost. Velmi úrovni zemědělství pomohli vysokoškolští odborníci a studenti, jichž mnoho se po uzavření vysokých škol do zemědělství přesunulo, zvláště do výzkumných a šlechtitelských stanic.
Mimo tržních svazů, okresního úřadu a Svazu zemědělství a lesnictví měl právo zemědělce kontrolovat a řídit starosta obce i nejrůznější kontrolní orgány protektorátní i německé.
Dodávkovou kvótu stanovovalo ministerstvo zemědělství centrálně. Ta pak byla rozepisována na zemské, okresní a obecní úřady, až na jednotlivé rolníky, kteří museli veškerou produkci prodat, nechat si mohli pouze samozásobitelské dávky potravin, krmiva a osiva. Tyto zásoby byly přesně znormovány na osobu, zvíře a ha. Vysloveně bylo zakázáno prodávat někomu jinému než určenému obchodníkovi.
Za přestupky v zásobování byly stanoveny tvrdé tresty, od pokut a zákazy domácích porážek přes konfiskaci zásob a zvířat až po vězení. Zvláštním trestem byla vnucená správa, která postihovala hlavně židovský zemědělský majetek. Němečtí správci, kteří byli na statek dosazeni, jej často přivedli na mizinu a pak ho po exekuci levně koupili. Tragedií pro mnoho vlastníků pozemků bylo zřizování rozsáhlých vojenských prostorů (Benešov, Milovice, Vyškov. Boletice atd.), protože přišli o půdu, někdy i o střechu nad hlavou.
Přísně řízené zemědělství sice na jedné straně přineslo nepříjemné dodávkové povinnosti a dohled úřadů, ale na druhé straně mimo toho, že rolníky zbavilo starosti s odbytem, přineslo zlepšení jejich ekonomické situace. Stalo se to především zásluhou prudkého zvýšení cen zemědělských produktů (např. v roce 1942 se zvýšily ceny výrobků průměrně o 63%), přičemž ceny vstupů stagnovaly nebo klesaly (cena hnojiv klesla o 26%).
Oficiální poválečná statistika sice uváděla stálý pokles zemědělské výroby během okupace. Skutečnost však nebyla tak dramatická, nejednalo se o úplně přesné údaje, neboť úředníci na všech stupních protektorátní správy záměrně zmenšovali čísla o produkci, čímž se na úkor vývozu potravin do Německa mohlo prostřednictvím černého obchodu zlepšovat zásobování českého obyvatelstva.
Zatímco v Sudetech zásluhou odchodu mužů do války zemědělství značně upadalo, přičemž nepomáhalo pracovní nasazení válečných zajatců ani pracovní povinnost německé městské mládeže, v protektorátu se rolníci snažili hlavně přežít a nenápadně se připravit na poválečná léta.
Nezanedbatelnou roli při ochraně českého venkova a prosperitě zemědělství určitě sehrál ministr zemědělství Adolf Hrubý, jenž stejně jako Hácha se obětoval, když přehnanou loajalitou k nejvyšším okupačním orgánům odváděl od venkova pozornost. Velmi úrovni zemědělství pomohli vysokoškolští odborníci a studenti, jichž mnoho se po uzavření vysokých škol do zemědělství přesunulo, zvláště do výzkumných a šlechtitelských stanic.
Žádné komentáře:
Okomentovat