V druhé polovině 19. století se i půda stala směnitelným zbožím, což ovlivnilo vývoj venkova.
Ubylo středních statků a přibylo malých hospodářství s pozemky okolo 2 ha. Příčinou tohoto jevu bylo dělení pozemků mezi syny, kteří se formálně stávali samostatnými hospodáři, aby se jich netýkala vojenská služba. Tak se stalo, že na konci 19. století převážná část vesnických rodin vlastnila malé kousky zemědělské půdy.
Na větších gruntech byly zaměstnávány námezdní síly (čeledíni, děvečky, pastýři, mlatci, ženci apod.). Koncem 19. století bylo v Čechách evidováno 1 600 000 zemědělských dělníků, z čehož polovinu tvořili rodinní příslušníci hospodářů.
Rodina sehrávala na venkově nejdůležitější roli, představovala jistotu, dávala pracovní sílu a také se starala o sociální zabezpečení v nouzi.
Každá vesnická rodina měla své pracovní návyky a způsoby soužití, podle nichž byly vychovávány další generace. Na vesnici se velice dbalo na udržování osvědčených principů práce a soužití.
Základním nepsaným zákonem bylo, že hospodář byl ctěnou autoritou, celá rodina, v níž měl každý vymezené své místo, jej respektovala.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat