Po roce 1850 se na venkově vyprofilovaly tyto sociální vrstvy:
1. Velkostatkáři a statkáři.
Byla to skupina rolníků, kteří zemědělskou produkci především prodávali.
Statkáři (40 tisíc závodů) měli výměru 20 až 100 ha a tvořili střední venkovskou buržoazii.
Velkostatkáři (8 tisíc) měli nad 100 ha půdy, byli venkovskou velkoburžoasií, mimo zemědělské výroby měli kontakty na průmysl, obchod a finanční kapitál.
2. Střední rolníci.
Do této skupiny patřili tradiční sedláci (sedlák od slova osedlý-usedlík), kteří hospodařili na půdě o rozloze 10 až 20 ha. Byla to skupina 100 tisíc soběstačných zemědělských závodů, které přebytek produkce dávaly na trh.
Sedláci podle potřeby zaměstnávali námezdní pracovní síly. Tato skupina zemědělců byla sice společensky nejsvobodnější, ale protože se téměř výhradně zabývala jen zemědělskými pracemi, byla hospodářsky nejvíce závislá na výkyvech trhu potravin a na přírodních a klimatických podmínkách.
Střední rolníci jako základ venkovské maloburžoasie většinou stagnovali, byli pověstní opatrností a rozvahou. Nutily je k tomu zkušenosti. Následkem neuvážených investic nebo opovrhování osvědčenými způsoby hospodaření obyčejně býval tragický pád do nejnižší kategorie malorolníků nebo přímo mezi proletariát.
V českém intelektuálském světě střední rolník naplňoval představu o zdravém a spokojeném venkově.
3. Malorolníci.
Byla to sice nejnižší skupina venkovské maloburžoazie, ale byla daleko početnější (500 tisíc) než předcházející skupiny. Malorolníci obdělávali 2 až 10 ha půdy. Vyráběli pro vlastní potřebu, prodávali jen velmi malou část produkce. Téměř nezbytným doplňkem jejich obživy byla vedlejší činnost (řemesla, krámky, hostince) nebo námezdní práce.
1. Velkostatkáři a statkáři.
Byla to skupina rolníků, kteří zemědělskou produkci především prodávali.
Statkáři (40 tisíc závodů) měli výměru 20 až 100 ha a tvořili střední venkovskou buržoazii.
Velkostatkáři (8 tisíc) měli nad 100 ha půdy, byli venkovskou velkoburžoasií, mimo zemědělské výroby měli kontakty na průmysl, obchod a finanční kapitál.
2. Střední rolníci.
Do této skupiny patřili tradiční sedláci (sedlák od slova osedlý-usedlík), kteří hospodařili na půdě o rozloze 10 až 20 ha. Byla to skupina 100 tisíc soběstačných zemědělských závodů, které přebytek produkce dávaly na trh.
Sedláci podle potřeby zaměstnávali námezdní pracovní síly. Tato skupina zemědělců byla sice společensky nejsvobodnější, ale protože se téměř výhradně zabývala jen zemědělskými pracemi, byla hospodářsky nejvíce závislá na výkyvech trhu potravin a na přírodních a klimatických podmínkách.
Střední rolníci jako základ venkovské maloburžoasie většinou stagnovali, byli pověstní opatrností a rozvahou. Nutily je k tomu zkušenosti. Následkem neuvážených investic nebo opovrhování osvědčenými způsoby hospodaření obyčejně býval tragický pád do nejnižší kategorie malorolníků nebo přímo mezi proletariát.
V českém intelektuálském světě střední rolník naplňoval představu o zdravém a spokojeném venkově.
3. Malorolníci.
Byla to sice nejnižší skupina venkovské maloburžoazie, ale byla daleko početnější (500 tisíc) než předcházející skupiny. Malorolníci obdělávali 2 až 10 ha půdy. Vyráběli pro vlastní potřebu, prodávali jen velmi malou část produkce. Téměř nezbytným doplňkem jejich obživy byla vedlejší činnost (řemesla, krámky, hostince) nebo námezdní práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat