Říká se, že jediný únorový den roku 1948 změnil život několika generací Čechů a Slováků. Byl u počátků komunistické totality a sovětské nadvlády skutečně jen jeden den, jen jeden týden, jen jeden měsíc zvaný Vítězný únor?
Nejstarší kořínky přehnaných sympatií k východním bratrům lze nalézt už v roce 1848 (Slovanská lípa). Později přibývající dělnické bouře a vznik české odbočky rakouské sociální demokracie určitě také přispěly k šíření marxizmu. Všeobecné volební právo, které císař Franz Joseph I. vyhlásil 26.1.1907, umožnilo takovou propagaci nacionalistických a socialistických teorií, že od prvních dnů první světové války bylo zřejmé, že vše spěje k rozpadu rakousko-uherské monarchie.
Svržení ruského cara v únoru 1917 a puč bolševiků v listopadu poznamenaly i české obyvatelstvo. Stržení Mariánského sloupu v Praze v říjnu 1918 nebylo jen tečkou za monarchií, to byla předzvěst nástupu sílející lúzy. Následovala jedna demonstrace za druhou, až v roce 1921 se z bolševického křídla sociální demokracie vyprofilovala komunistická strana.
Komunistická strana Československa by se ve volbách 1925 nikdy nemohla umístit na druhém místě, kdyby marxizmus, proletářskou revoluci a ruské bolševiky neobdivovali a nepropagovali znamenití čeští umělci.
Především jejich zásluhou komunistická strana profitovala. S.K.Neuman, J.Seifert, J.Hora, M.Majerová, V. Vančura, I.Olbracht, V.Nezval, E.F.Burian, J.Fučík - to jsou jen některá jména lidí kulturního světa, kteří ve dvacátých letech stáli u základů KSČ. Většina z nich brzy z bolševického poblouznění procitla - a byla ze strany vyloučena. Podhoubí pro komunizmus však mezi českým obyvatelstvem bylo už vytvořeno.
Nezanedbatelný byl vliv válečných událostí a vliv Stalinův. Sovětský generalissimus se po roce 1945 musel nadouvat pýchou, když viděl, jak Praha mu dobrovolně leží u nohou. Ruština z českých úst zněla nejen ve školách, ale i na ulicích, učebnice ruštiny a rusko-české slovníky patřily k nejlépe prodávaným knihám. Propagace sovětského komunistické systému tímto způsobem jela na plné obrátky.
Velkou roli na cestě komunistů k moci sehrál Edvard Beneš. Nikoliv onoho mrazivého 25. února 1948, kdy už mu nic jiného nezbývalo než ustoupit tlaku ozbrojených proletářů, a Gottwaldovi "schválit všechny návrhy", ale už během války, především v roce 1945.
Zatímco národní socialisté po válce vyháněli a vraždili české Němce, Benešových válečných snů o znárodnění bank a průmyslu a o zákazu nevhodných politických stran, hlavně úspěšné a oblíbené strany agrární, se svým populistickým způsobem ujali komunisté, kteří zabavený majetek rozdávali "pracujícímu lidu." Jak se později ukázalo, bylo to jen dočasně, ale vynášelo to komunistům volební hlasy a masu nových členů. Ve volbách v roce 1946 už získali 40 procent hlasů.
Že po válce se komunisté za pomoci sovětských poradců zmocnili bezpečnosti a vyzbrojili dělnickou třídu, byl jen důsledek silné celospolečenské orientace na marxizmus a Moskvu. Gottwaldův převrat v roce 1948 byl jen zákonitým vyvrcholením tohoto trendu.
Nejstarší kořínky přehnaných sympatií k východním bratrům lze nalézt už v roce 1848 (Slovanská lípa). Později přibývající dělnické bouře a vznik české odbočky rakouské sociální demokracie určitě také přispěly k šíření marxizmu. Všeobecné volební právo, které císař Franz Joseph I. vyhlásil 26.1.1907, umožnilo takovou propagaci nacionalistických a socialistických teorií, že od prvních dnů první světové války bylo zřejmé, že vše spěje k rozpadu rakousko-uherské monarchie.
Svržení ruského cara v únoru 1917 a puč bolševiků v listopadu poznamenaly i české obyvatelstvo. Stržení Mariánského sloupu v Praze v říjnu 1918 nebylo jen tečkou za monarchií, to byla předzvěst nástupu sílející lúzy. Následovala jedna demonstrace za druhou, až v roce 1921 se z bolševického křídla sociální demokracie vyprofilovala komunistická strana.
Komunistická strana Československa by se ve volbách 1925 nikdy nemohla umístit na druhém místě, kdyby marxizmus, proletářskou revoluci a ruské bolševiky neobdivovali a nepropagovali znamenití čeští umělci.
Především jejich zásluhou komunistická strana profitovala. S.K.Neuman, J.Seifert, J.Hora, M.Majerová, V. Vančura, I.Olbracht, V.Nezval, E.F.Burian, J.Fučík - to jsou jen některá jména lidí kulturního světa, kteří ve dvacátých letech stáli u základů KSČ. Většina z nich brzy z bolševického poblouznění procitla - a byla ze strany vyloučena. Podhoubí pro komunizmus však mezi českým obyvatelstvem bylo už vytvořeno.
Nezanedbatelný byl vliv válečných událostí a vliv Stalinův. Sovětský generalissimus se po roce 1945 musel nadouvat pýchou, když viděl, jak Praha mu dobrovolně leží u nohou. Ruština z českých úst zněla nejen ve školách, ale i na ulicích, učebnice ruštiny a rusko-české slovníky patřily k nejlépe prodávaným knihám. Propagace sovětského komunistické systému tímto způsobem jela na plné obrátky.
Velkou roli na cestě komunistů k moci sehrál Edvard Beneš. Nikoliv onoho mrazivého 25. února 1948, kdy už mu nic jiného nezbývalo než ustoupit tlaku ozbrojených proletářů, a Gottwaldovi "schválit všechny návrhy", ale už během války, především v roce 1945.
Zatímco národní socialisté po válce vyháněli a vraždili české Němce, Benešových válečných snů o znárodnění bank a průmyslu a o zákazu nevhodných politických stran, hlavně úspěšné a oblíbené strany agrární, se svým populistickým způsobem ujali komunisté, kteří zabavený majetek rozdávali "pracujícímu lidu." Jak se později ukázalo, bylo to jen dočasně, ale vynášelo to komunistům volební hlasy a masu nových členů. Ve volbách v roce 1946 už získali 40 procent hlasů.
Že po válce se komunisté za pomoci sovětských poradců zmocnili bezpečnosti a vyzbrojili dělnickou třídu, byl jen důsledek silné celospolečenské orientace na marxizmus a Moskvu. Gottwaldův převrat v roce 1948 byl jen zákonitým vyvrcholením tohoto trendu.
Žádné komentáře:
Okomentovat