Druhý řád, který se do Čech dostal, byli v roce 1140 premonstráti. Přivedl je z Jerusalema olomoucký biskup Jetřich Zdík a usadil je na Strahově, kde zakrátko vybudovali slavnou školu. Mužské premonstrátské kláštery vznikly: v roce 1144 v Želivě, 1149 v Litomyšli, 1187 v Milevsku, 1193 v Teplé. Ženské kláštery byly v Doksanech, v Louňovicích pod Blaníkem, a v Chotěšově.
Nejslavnější a nejbohatší byl řád cisterciáků, jehož mniši byli do Čech povoláni králem Vladislavem II., jenž jim v létech 1143 až 1145 postavil kláštery v Sedlci u Kutné Hory a Plasích. Cisterciáci nosili bílý šat a vedli velice přísný a skromný život. Nejedli vůbec maso, ryby, vejce, mléko ani sýry. Spali pouze na slámě, vstávali o půlnoci a bděli až do úsvitu, mlčeli, pouze jednu hodinu denně mohli vést nábožné hovory. Do tohoto řádu vstupovali hojně synové králů a velmožů. Protože se tento řád rychle rozrostl, začal se dělit na různé kongregace, což však znamenalo jeho úpadek. Cisterciánské kláštery byly v Čechách založeny : v roce 1153 v Nepomuku, v roce 1157 ve Svatém Poli, v roce 1177 v Mnichově Hradišti, v roce 1200 v Oseku, v roce 1279 ve Vyšším Brodě, v roce 1263 ve Zlaté Koruně a v roce 1291 zásluhou krále Václava II. ve Zbraslavi.
Tyto i další později založené kláštery se staly za husitských válek terčem ničivých útoků, pokud byly dobyty, byli bezbranní mniši většinou pobiti. Opuštěných klášterů se pak mocnili různí šlechtici, kteří je vraceli až po dlouhých soudech a po zásazích králů. Některé staré kláštery zcela zanikly, jiné živořily, jen málo se jich dostalo na předhusitskou úroveň. V průběhu dalších století se objevily nové řehole i kláštery, ale další ránu církevním řádům zasadil v roce 1785 císař Josef II, když některé prosperující kláštery zrušil a jiné založil. Ty kláštery, které přežily jeho rozsáhlé reformy a další útrapy, byly v roce 1950 zlikvidovány zásahem Státní bezpečnosti.
Pronásledování a věznění církevních hodnostářů začalo hned po únorovém převratu v roce 1948. 30.ledna 1950 se předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo zrušit všechny kláštery na území Československa. 5. dubna 1950 vydal plukovník Státní bezpečnosti Osvald Závodský rozkaz k zahájení likvidace všech mužských a ženských klášterů. Tento zásah je podle rozsahu, rychlosti a razance možno přirovnat k některým nacistickým akcím v Německu (Noc dlouhých nožů, Křišťálová noc).
Bylo přepadeno a uzavřeno 247 mužských klášterů a 670 ženských. Internováno v klášterních budovách bylo 2.528 řeholníků a 11.896 řeholnic. Oficiálně bylo zrušeno 42 mužských a 56 ženských řádů. Řeholníci byli buď uvězněni nebo nahnáni do jednotek PTP a do pracovních táborů, řeholnice byly internovány v koncentračních táborech a postupně odesílány jako dělnice do továren nebo jako ošetřovatelky do nemocnic, sociálních ústavů a domovů důchodců.
Pokud v posledním desetiletí dvacátého století došlo ke vzkříšení některých českých klášterů, je to jen dokladem toho, že nejslavnější duchovní tradice mají hluboké a stále živé kořeny, že křesťanská morálka a dílo středověkých vědců má i v moderní společnosti své obdivovatele a pokračovatele.
Nejslavnější a nejbohatší byl řád cisterciáků, jehož mniši byli do Čech povoláni králem Vladislavem II., jenž jim v létech 1143 až 1145 postavil kláštery v Sedlci u Kutné Hory a Plasích. Cisterciáci nosili bílý šat a vedli velice přísný a skromný život. Nejedli vůbec maso, ryby, vejce, mléko ani sýry. Spali pouze na slámě, vstávali o půlnoci a bděli až do úsvitu, mlčeli, pouze jednu hodinu denně mohli vést nábožné hovory. Do tohoto řádu vstupovali hojně synové králů a velmožů. Protože se tento řád rychle rozrostl, začal se dělit na různé kongregace, což však znamenalo jeho úpadek. Cisterciánské kláštery byly v Čechách založeny : v roce 1153 v Nepomuku, v roce 1157 ve Svatém Poli, v roce 1177 v Mnichově Hradišti, v roce 1200 v Oseku, v roce 1279 ve Vyšším Brodě, v roce 1263 ve Zlaté Koruně a v roce 1291 zásluhou krále Václava II. ve Zbraslavi.
Tyto i další později založené kláštery se staly za husitských válek terčem ničivých útoků, pokud byly dobyty, byli bezbranní mniši většinou pobiti. Opuštěných klášterů se pak mocnili různí šlechtici, kteří je vraceli až po dlouhých soudech a po zásazích králů. Některé staré kláštery zcela zanikly, jiné živořily, jen málo se jich dostalo na předhusitskou úroveň. V průběhu dalších století se objevily nové řehole i kláštery, ale další ránu církevním řádům zasadil v roce 1785 císař Josef II, když některé prosperující kláštery zrušil a jiné založil. Ty kláštery, které přežily jeho rozsáhlé reformy a další útrapy, byly v roce 1950 zlikvidovány zásahem Státní bezpečnosti.
Pronásledování a věznění církevních hodnostářů začalo hned po únorovém převratu v roce 1948. 30.ledna 1950 se předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo zrušit všechny kláštery na území Československa. 5. dubna 1950 vydal plukovník Státní bezpečnosti Osvald Závodský rozkaz k zahájení likvidace všech mužských a ženských klášterů. Tento zásah je podle rozsahu, rychlosti a razance možno přirovnat k některým nacistickým akcím v Německu (Noc dlouhých nožů, Křišťálová noc).
Bylo přepadeno a uzavřeno 247 mužských klášterů a 670 ženských. Internováno v klášterních budovách bylo 2.528 řeholníků a 11.896 řeholnic. Oficiálně bylo zrušeno 42 mužských a 56 ženských řádů. Řeholníci byli buď uvězněni nebo nahnáni do jednotek PTP a do pracovních táborů, řeholnice byly internovány v koncentračních táborech a postupně odesílány jako dělnice do továren nebo jako ošetřovatelky do nemocnic, sociálních ústavů a domovů důchodců.
Pokud v posledním desetiletí dvacátého století došlo ke vzkříšení některých českých klášterů, je to jen dokladem toho, že nejslavnější duchovní tradice mají hluboké a stále živé kořeny, že křesťanská morálka a dílo středověkých vědců má i v moderní společnosti své obdivovatele a pokračovatele.
Žádné komentáře:
Okomentovat