Rakousko-uherský státní systém sociálního zabezpečení osob, které ze zdravotních důvodů nebyli schopné živit se prací, vznikl až v osmdesátých letech 19.století.
Problém zaopatřování nemocných a chudých lidí byl předtím řešen různými způsoby, záleželo na možnostech a ochotě obce, na církvi a na vrchnosti. S prvními návrhy na zajištění chudinské péče přišel stát v polovině 18. století, kdy bylo vydáno několik dvorských dekretů, které spolu s guberniálním nařízením z roku 1785 doporučovaly zřizovat farní chudinské ústavy, podle vzoru ústavů již existujících na panství hraběte Buquoye.
Dobročinné chudinské ústavy byly zrušeny vydáním zákona č.59 z roku 1868, jímž byl majetek farních chudinských fondů předán zemským správním institucím.
Pohromou pro venkov byl zákon o domovské příslušnosti z roku 1863. Podle tohoto zákona se o každého svého příslušníka, který neměl prostředky na obživu, musela postarat obec.
Každá osoba měla domovskou příslušnost podle místa narození, o změně domovské příslušnosti mohla rozhodnout ta obec, ve které obyčejně dotyčná osoba bydlela. Tohoto zákona zneužívala města, která z velkého množství přicházejících venkovských lidí přijímala jen lidi finančně zajištěné. Ti, kteří ve stáří nebo v nemoci neměli prostředky na obživu, byli z kteréhokoli místa monarchie odtransportováni do své domovské obce, která se o ně musela postarat, i když třeba nikdy dříve v ní nežili.
Změnu zákona o domovské příslušnosti se venkovským obcím podařilo prosadit až v roce 1896. Podle nového zákona musel získat domovské právo každý, kdo v obci bydlel deset let a nebyl trestán. Odkaz
Problém zaopatřování nemocných a chudých lidí byl předtím řešen různými způsoby, záleželo na možnostech a ochotě obce, na církvi a na vrchnosti. S prvními návrhy na zajištění chudinské péče přišel stát v polovině 18. století, kdy bylo vydáno několik dvorských dekretů, které spolu s guberniálním nařízením z roku 1785 doporučovaly zřizovat farní chudinské ústavy, podle vzoru ústavů již existujících na panství hraběte Buquoye.
Dobročinné chudinské ústavy byly zrušeny vydáním zákona č.59 z roku 1868, jímž byl majetek farních chudinských fondů předán zemským správním institucím.
Pohromou pro venkov byl zákon o domovské příslušnosti z roku 1863. Podle tohoto zákona se o každého svého příslušníka, který neměl prostředky na obživu, musela postarat obec.
Každá osoba měla domovskou příslušnost podle místa narození, o změně domovské příslušnosti mohla rozhodnout ta obec, ve které obyčejně dotyčná osoba bydlela. Tohoto zákona zneužívala města, která z velkého množství přicházejících venkovských lidí přijímala jen lidi finančně zajištěné. Ti, kteří ve stáří nebo v nemoci neměli prostředky na obživu, byli z kteréhokoli místa monarchie odtransportováni do své domovské obce, která se o ně musela postarat, i když třeba nikdy dříve v ní nežili.
Změnu zákona o domovské příslušnosti se venkovským obcím podařilo prosadit až v roce 1896. Podle nového zákona musel získat domovské právo každý, kdo v obci bydlel deset let a nebyl trestán. Odkaz
Žádné komentáře:
Okomentovat