"Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob panování Františka Josefa ," napsal Ferdinand Peroutka, jeden z výrazných českých novinářů první poloviny 20. století.
Císař František Josef I. se stal symbolem ocelové vůle. Zdá se, že s dobou přibývá jeho obdivovatelů. Kde asi se v něm brala ta síla osmašedesát let čelit všem pohromám, osobním politickým prohrám, nést odpovědnost za vojenské porážky i za blaho "poddaných", kteří v "žaláři národů", slovy Františka Kriegra, "měli víc demokracie, než v Československu bylo za vlády komunistů". Přes všechny větší i menší bouře císař denně ráno po čtvrté usedal k pracovnímu stolu, aby plnil své poslání, povinnost, jež mu byla určena Bohem.
Je nemožné říci, jestli se za Františka Josefa žilo v českých zemích lépe, spokojeněji, než nyní, jisté je, že tento císař nezlomnou silou vůle dokončil pomník, jímž Rakousko-Uhersko bylo. Tento pomník se sice zevnitř rozpadal už za jeho života, ale Češi, Moravané i Slezané ho převzali stejně jako Rakušané a Maďaři, i když se k tomu nechtěli oficiálně přiznat a nepomohlo, že zbourali většinu kamenných soch, které by mohly císaře připomínat. Ten pomník zůstal v lidských duších. Ještě dnes žijí lidé, narození před rokem 1918, kteří o sobě rádi říkají, že jsou nezničitelný "starý rakouský materiál".
Jako nezničitelná připomínka rakousko-uherské monarchie žije formální, dnes už bývalý, nástupce na císařský trůn šestadevadesátiletý arcivévoda Otto von Habsburg. Poslední naděje, že by se Otto mohl vrátit do Hofburgu, se rozplynuly na konci druhé světové války. Ani potom nezahálel, dal se na literární dráhu, cestoval po světě a přednášel. K politice se oficiálně vrátil v roce 1954, kdy se stal členem bavorské CSU.
V roce 1951 se oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou (*1925). Měli sedm dětí: Andrea (*1953), dvojčata Monika a Michaela (*1954), Gabriela (*1956), Walburga (*1958), Karl (*1961), Georg (*1964).
V roce 1979 byl Otto Habsburg zvolen členem Evropského parlamentu, jímž zůstal až do roku 1999. Ani v EU nezapomněl na východní Evropu, prosazoval rezoluci, aby v EP měly zastoupení i výchoevropské země. Práci v této instituci mu ulehčovala schopnost hovořit čtrnácti jazyky - každé jednání absolvoval bez tlumočníka. Z míry ho nevyvedl ani jistý italský profesor, který na něj spustil latinsky. Habsburg ve stejné řeči odpovídal, čím vyvolal zděšení mezi tlumočníky, kteří nebyli schopni hovor zaznamenat.
Ani potomek kdysi mocného císařského rodu není nesmrtelný, a tak Otto Habsburg se postupně rozhodl opouštět veřejný život, v roce 1999 odešel z politiky, 30.listopadu 2000 předal řízení Řádu Zlatého rouna svému nejstaršímu synovi Karlovi, jenž se 1.ledna 2007 stal i hlavou značně rozvětveného habsburského rodu.
Císař František Josef I. se stal symbolem ocelové vůle. Zdá se, že s dobou přibývá jeho obdivovatelů. Kde asi se v něm brala ta síla osmašedesát let čelit všem pohromám, osobním politickým prohrám, nést odpovědnost za vojenské porážky i za blaho "poddaných", kteří v "žaláři národů", slovy Františka Kriegra, "měli víc demokracie, než v Československu bylo za vlády komunistů". Přes všechny větší i menší bouře císař denně ráno po čtvrté usedal k pracovnímu stolu, aby plnil své poslání, povinnost, jež mu byla určena Bohem.
Je nemožné říci, jestli se za Františka Josefa žilo v českých zemích lépe, spokojeněji, než nyní, jisté je, že tento císař nezlomnou silou vůle dokončil pomník, jímž Rakousko-Uhersko bylo. Tento pomník se sice zevnitř rozpadal už za jeho života, ale Češi, Moravané i Slezané ho převzali stejně jako Rakušané a Maďaři, i když se k tomu nechtěli oficiálně přiznat a nepomohlo, že zbourali většinu kamenných soch, které by mohly císaře připomínat. Ten pomník zůstal v lidských duších. Ještě dnes žijí lidé, narození před rokem 1918, kteří o sobě rádi říkají, že jsou nezničitelný "starý rakouský materiál".
Jako nezničitelná připomínka rakousko-uherské monarchie žije formální, dnes už bývalý, nástupce na císařský trůn šestadevadesátiletý arcivévoda Otto von Habsburg. Poslední naděje, že by se Otto mohl vrátit do Hofburgu, se rozplynuly na konci druhé světové války. Ani potom nezahálel, dal se na literární dráhu, cestoval po světě a přednášel. K politice se oficiálně vrátil v roce 1954, kdy se stal členem bavorské CSU.
V roce 1951 se oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou (*1925). Měli sedm dětí: Andrea (*1953), dvojčata Monika a Michaela (*1954), Gabriela (*1956), Walburga (*1958), Karl (*1961), Georg (*1964).V roce 1979 byl Otto Habsburg zvolen členem Evropského parlamentu, jímž zůstal až do roku 1999. Ani v EU nezapomněl na východní Evropu, prosazoval rezoluci, aby v EP měly zastoupení i výchoevropské země. Práci v této instituci mu ulehčovala schopnost hovořit čtrnácti jazyky - každé jednání absolvoval bez tlumočníka. Z míry ho nevyvedl ani jistý italský profesor, který na něj spustil latinsky. Habsburg ve stejné řeči odpovídal, čím vyvolal zděšení mezi tlumočníky, kteří nebyli schopni hovor zaznamenat.
Ani potomek kdysi mocného císařského rodu není nesmrtelný, a tak Otto Habsburg se postupně rozhodl opouštět veřejný život, v roce 1999 odešel z politiky, 30.listopadu 2000 předal řízení Řádu Zlatého rouna svému nejstaršímu synovi Karlovi, jenž se 1.ledna 2007 stal i hlavou značně rozvětveného habsburského rodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat