Podle prohlášení nazvaného „Rodinný závod jako základ Evropské unie“ je drobný venkovský zemědělec i v zemědělství EU dominantním a v budoucnosti nadále zůstane. Vizitkou rodinných hospodářství je ekologie, kulturní krajina, a obydlený venkov.
Ukazuje se, že společenské postavení venkovských zemědělců je ve většině evropských zemích zcela jiné než v zemích českých, kde je odedávna zemědělská práce a život na venkově terčem posměchu.
Venkovské obyvatelstvo nikde nemělo ve středověku lehký život, neboť bývalo bezbranné proti vpádům hladových vojáků, kteří je připravovali nejen o zásoby, ale obyčejně i o střechu nad hlavou. Český venkov byl navíc krutě poznamenán husitskou revolucí a třicetiletou válkou, kdy z neopevněných vesnic prakticky nezůstal ani "kámen na kameni."
Ještě na konci 19.století se u nás zemědělstvím zabývalo téměř 70 procent obyvatelstva, nyní je to necelých 5 procent. Znamená to, že během 20. století se venkovské obyvatelstvo přesunulo ze zemědělství do jiných oborů, přičemž více než polovina se ho přestěhovala do měst. Lidé, kteří nepoznali zemědělskou práci, se domnívají, že výroba potravin je dílem přírody, zemědělci se starají jen o sklizeň. O vyvolávání nenávisti proti českému venkovu se už na počátku 20.století postarali značnou mírou politici, jak levicoví, tak pravicoví.
Nenávist komunistů k agrární straně, která byla pilířem první republiky, a k venkovu byla zásluhou prezidenta Beneše zúročena v roce 1945, kdy byly všechny pravicové strany zakázány. Znárodnění a kolektivizace venkova po roce 1948 probíhaly za umělého vyvolání nedostatku potravin (podle sovětského vzoru), což vyvolalo další nenávist k venkovu, kampaň proto venkovu a dělnická třída mohla malozemědělce likvidovat jako vesnické boháče. Z vesnic se staly podniky zemědělské velkovýroby.
Při vstupu do EU velkohubí socialističtí ekonomové hlásali, že česká velkovýrobní struktura zemědělství malé podniky EU-15 převálcuje. Nestalo se tak, ukázalo se, že zemědělství nemá logiku, to má přirozený vývoj - a ten vyvrací tupé ideologiie tupých ekonomů. Megalománské české zemědělské podniky nejsou malorolníkům v ostatních zemích schopny stačit ani produkcí, natož přispívat k ochraně kulturní krajiny a k osídlení venkova.
Dokladem je polské zemědělství, kde zůstaly rodinné podniky a průměrná výměra nepřesahuje osm hektarů. Polské malozemědělství slaví jeden úspěch za druhým, zatímco české velkovýrobní odvětví stagnuje. Polští rolníci evropský trh zaplavují levnými a kvalitními zemědělskými produkty, přičemž polští dostávají méně dotací než jejich západní kolegové.
Nejen kvůli pružné výrobě zdravých potravin chce EU udržet rodinné hospodářství, jejichž krédem je ekologie a zachování krajiny. Malozemědělci jediní jsou schopni zachovat osídlení venkova. Prioritou je proto rovněž jeho sociální rozvoj.
Velkovýrobní podnik a jeho management nikdy nebude ekologický, nebude mít zájem na šetrném zpracování půdy, na udržení krajiny, na rozvoji venkova ani na produkci krajových specialit, už i proto, že to pro něho není ekonomické. Tato kritéria dokáže naplnit pouze na vlastním, za vlastní peníze a na vlastní zodpovědnost hospodařící rolník.
Ukazuje se, že společenské postavení venkovských zemědělců je ve většině evropských zemích zcela jiné než v zemích českých, kde je odedávna zemědělská práce a život na venkově terčem posměchu.
Venkovské obyvatelstvo nikde nemělo ve středověku lehký život, neboť bývalo bezbranné proti vpádům hladových vojáků, kteří je připravovali nejen o zásoby, ale obyčejně i o střechu nad hlavou. Český venkov byl navíc krutě poznamenán husitskou revolucí a třicetiletou válkou, kdy z neopevněných vesnic prakticky nezůstal ani "kámen na kameni."
Ještě na konci 19.století se u nás zemědělstvím zabývalo téměř 70 procent obyvatelstva, nyní je to necelých 5 procent. Znamená to, že během 20. století se venkovské obyvatelstvo přesunulo ze zemědělství do jiných oborů, přičemž více než polovina se ho přestěhovala do měst. Lidé, kteří nepoznali zemědělskou práci, se domnívají, že výroba potravin je dílem přírody, zemědělci se starají jen o sklizeň. O vyvolávání nenávisti proti českému venkovu se už na počátku 20.století postarali značnou mírou politici, jak levicoví, tak pravicoví. Nenávist komunistů k agrární straně, která byla pilířem první republiky, a k venkovu byla zásluhou prezidenta Beneše zúročena v roce 1945, kdy byly všechny pravicové strany zakázány. Znárodnění a kolektivizace venkova po roce 1948 probíhaly za umělého vyvolání nedostatku potravin (podle sovětského vzoru), což vyvolalo další nenávist k venkovu, kampaň proto venkovu a dělnická třída mohla malozemědělce likvidovat jako vesnické boháče. Z vesnic se staly podniky zemědělské velkovýroby.
Při vstupu do EU velkohubí socialističtí ekonomové hlásali, že česká velkovýrobní struktura zemědělství malé podniky EU-15 převálcuje. Nestalo se tak, ukázalo se, že zemědělství nemá logiku, to má přirozený vývoj - a ten vyvrací tupé ideologiie tupých ekonomů. Megalománské české zemědělské podniky nejsou malorolníkům v ostatních zemích schopny stačit ani produkcí, natož přispívat k ochraně kulturní krajiny a k osídlení venkova.
Dokladem je polské zemědělství, kde zůstaly rodinné podniky a průměrná výměra nepřesahuje osm hektarů. Polské malozemědělství slaví jeden úspěch za druhým, zatímco české velkovýrobní odvětví stagnuje. Polští rolníci evropský trh zaplavují levnými a kvalitními zemědělskými produkty, přičemž polští dostávají méně dotací než jejich západní kolegové.
Nejen kvůli pružné výrobě zdravých potravin chce EU udržet rodinné hospodářství, jejichž krédem je ekologie a zachování krajiny. Malozemědělci jediní jsou schopni zachovat osídlení venkova. Prioritou je proto rovněž jeho sociální rozvoj. Velkovýrobní podnik a jeho management nikdy nebude ekologický, nebude mít zájem na šetrném zpracování půdy, na udržení krajiny, na rozvoji venkova ani na produkci krajových specialit, už i proto, že to pro něho není ekonomické. Tato kritéria dokáže naplnit pouze na vlastním, za vlastní peníze a na vlastní zodpovědnost hospodařící rolník.
Žádné komentáře:
Okomentovat