Kopřivy barvy khaki (1).

Psala se šedesátá léta dvacátého století. Byla to pro československé obyvatelstvo léta zvláštní. V podvědomí dožívalo období první republiky, končila poválečná uniformní kultura oblékání a bydlení. Hospodářství země, které mělo stále vysokou úroveň, začínalo stagnovat, zatímco v západních zemích postupně zařazovalo vyšší rychlosti. Železná opona překážela pořád víc.

Téměř každý mladý muž očekával ten nažloutlý list papíru s červenými razítky, zvaný povolávací rozkaz, každý byl při jeho doručení překvapen.

Na venkově ovšem byla mezi povolanci situace jiná než ve městech. Zatímco pro mladé muže ve velkých městech byla modrá knížka, legitimace nevojáka, vrcholem štěstí, na venkově naopak toužili změnit život, dostat se do jiného světa.

Navíc v podvědomí stále bylo pořekadlo: „Kdo nebyl vojákem, není chlap“. Rakousko a první republika zanechaly své nesmazatelné stopy. Předválečná armáda vybírala jen ty skutečně zdravé lidi, a kdo nešel na vojnu byl na vesnici předmětem opovržení.

Byl prostě nemocný, tím také málo schopný zvládnout tvrdou zemědělskou práci. Jen v nejvyšší nouzi o ženichy byl nevoják dobrý, znamenalo to ale větší dřinu, větší starosti a především nejisté majetkové poměry – vždyť pro ženy odnepaměti jsou prakticky všichni muži stejní, rozdíl je pouze v majetku. Nevojáci rovněž obtížně sháněli práci, soukromé firmy o ně nestály, nervaly se o ně ani úřady.

Tyto předsudky se přenesly i do druhé poloviny dvacátého století, kdy představitelé státu se snažili, podle vzoru moskevských poručníků, ty zlé kapitalisty a imperialisty také zastrašovat řinčením zbraní. Aby to řinčení bylo slyšet, k tomu samozřejmě nestačily staré špuntovky v rukou obtloustlých milicionářů, k tomu byla třeba armáda.

Všichni mladí muži nedisponují ideálními tělesnými schránkami, ale v komunizmu nemohou zdravotní problémy hrát žádnou významnou roli. Propaganda se stále činila, druhá světová válka byla stále připomínána pouze jako vítězství Rudé armády.

Ve skutečnosti východní fronta byly jatky, na něž sovětští generálové hnali své vojáky jako bezcenné kusy. Sovětskou strategii „Nás mnógo“ se v šedesátých létech snažila převzít i Československá lidová armáda. Nejen že byla poctivě zaplněna původní kamenná kasárna, pamatující většinou ještě císaře pána, ale bylo postavena spousta nových.

Po českém území bylo také rozmístěno ohromné množství malých jednotek, hlásek a všelijakých odloučených oddílů, vojáci žili v různých lesních boudách, bunkrech, stanech nebo jen ve vozidlech. Co se týče velkých kasáren, oficiálně byly asi mezinárodní odzbrojovací dohody splněny, ale spočítat vojáky hustě roztroušené po celém území, po několikačlenných skupinách, bylo nad síly jakékoliv komise. (Autor: M.Veselý 7.5.2009)(pokračování).