Zpráva o tom, že jakýsi americký farmář byl za prodej mléka zředěného vodou osouzen k devadesáti dnům vězení a pokutě 12 tisíc dolarů vyvolala ve mně vzpomínky na padesátá a šedesátá léta. Ředění mléka bylo tehdy pro drobné dodavatele neodolatelným pokušením.
Krávy se chovaly a dojily odnepaměti, na malých vesnicích bylo mléko prodáváno většinou přímo ve stáji, teplé, hned po nadojení. Odběrateli byli místní lidé, kteří se zemědělstvím nezabývali. Z mléka, které se neprodalo, vyrobilo se máslo. Máslo se prodávalo na trzích, za totalit bylo součástí kontingentů.
Po roce 1948 se mléko stalo strategickou surovinou komunistického režimu a tak začala mlékařská auta objíždět vesnice a mléko odvážet do mlékáren. Kontingenty byly stanoveny vyšší, než byla průměrná užitkovost krav, proto málokdo mohl předpis splnit.
Za neplnění dodávek byly postihy, pokuty, a nejeden větší hospodář skončil ve vězení nebo byl vystěhován. Mnozí to řešili přidáním vody do mléka. Cena mléka sice byla zanedbatelná, ale také to byl příjem. Nesmělo být vody moc, ale i půllitřík v konvi pomohl-za měsíc to bylo patnáct litrů. Ze zkušenosti vím, že přidávali vodu snad všichni, ti nejchamtivější, co ředili nejvíc, na to občas doplatili. K nadojení dvouprocentního mléka, které také bývalo zjištěno, se nesníží ani ta nejhorší kráva. Nejednalo se o trest jako v Americe, ale o snížení ceny vykupovaného mléka na minimum a různé nepříjemné kontroly. Nezanedbatelná byla ostuda.
Sběr mléka od drobných výrobců byl zpočátku prováděn v různých obecní boudičkách, později zpravidla, po založení JZD, v mléčnicích kravínů. Sběrače platila mlékárna. Byla to práce pro zvlášť odolné lidi, kteří byli ochotni a schopni podstupovat denní hádky o každou kapku mléka, o každou desetinu procenta tučnosti.
Ve sběrně bylo mléko nalito do speciální ocejchované nádoby, kde plovák naměřil množství s přesností na půl litru. Příležitost k prvním dohadům, když to nebylo na rysce. Někteří si přebytek brali domů, jiní si to zapisovali. Předtím sběrač měřil lakmusovým papírkem kyselost. Byla to někdy zbytečná práce, protože sběr byl prováděn v časných ranních hodinách a mlékaři (řidič a závozník) přijeli pro mléko, které bylo v nechlazených konvích, třeba za několik hodin, takže v létě mléko zkyslo. Ti také měřili kyselost a nejednou se stalo, že kvůli kyselosti žádné mléko neodvezli.
Největší obavy měli dodavatelé mléka z odběrů vzorků na tučnost, která rozhodovala o ceně. Byly odebírány namátkově, podle toho jak mlékárna sběrači mléka poslala zkumavky a podle toho, jak se rozhodl sběrač. Zkumavky posílala mlékárna ve speciální dřevěné bedně. Vzorky odebíral sběrač, v případě nějakých nesrovnalostí i kontrolor mlékárny. Zkumavky, uzavřené korkovými zátkami, byly poslány v zamknuté a zapečetěné bedně do mlékárny, která zjišťovala tučnost.
Výsledky rozboru byly s napětím očekávány. V případě malé tučnosti nastaly spory se sběračem, že špatně provedl odběr (nahoře je mléko tučnější než dole), nezamíchal, vyměnil zkumavky atd. Prostě ve sběrně mléka bylo každé ráno živo. Později, po založení JZD, tam lidé chodili i s jedním litrem mléka, i když nemuseli. Tolik místních informací jako u sběrny mléka se nedozvěděli v krámě, hospodě aní v čekárně.
Problémy s ředěním mléka však byli i v kolektivizované velkovýrobě. Dojičky v kravínech byly odměňovány podle množství nadojeného mléka, buď individuálně nebo kolektivně. V nejednom JZD měl zootechnik kvůli malé tučnosti odevzdaného mléka velké problémy.
Předsedu revizní komise JZD v naší obci dělal človíček, jehož velkou vášní bylo sledovat nejen družstevníky, ale i ostatní obyvatelstvo. Byl pomocníkem VB, PS a bůhví čeho ještě. Ten si umínil, že ošetřovatelky krav, které do mléka lijí vodu, zjistí, usvědčí a nechá potrestat. K sledování si vybral půdu, větrací odtvor ve stropě (kde se také mohl nadýchat nejlepších výparů). Dojičky brzy zjistily, že jsou sledovány, nedávaly to přímo najevo, ale na adresu vedení družstva nešetřily jadrnou kritikou.
Tak dlouho se chodí se džbánem...jednoho krásného večera se v době dojení provalil herakrytový strop kravína a ve škrabáku, naštěstí naplněném hnojem, přistál předseda revizní komise. O tom, že mu někdo, uvolněním desky a prken, k letu pomohl, bylo možné se jen dohadovat. Nic vážného se mu nestalo, i když asi týden se nikde neukázal. Lidé tohoto ražení však jsou k neurvání, náš revizor byl za čas zahlédnut, jak v poloze ležmo, ukryt ve křoví, zapisuje příchody, prostoje a odchody pracovnic v rostlinné výrobě. (fn,11.5.2008) zkráceno
Krávy se chovaly a dojily odnepaměti, na malých vesnicích bylo mléko prodáváno většinou přímo ve stáji, teplé, hned po nadojení. Odběrateli byli místní lidé, kteří se zemědělstvím nezabývali. Z mléka, které se neprodalo, vyrobilo se máslo. Máslo se prodávalo na trzích, za totalit bylo součástí kontingentů.
Po roce 1948 se mléko stalo strategickou surovinou komunistického režimu a tak začala mlékařská auta objíždět vesnice a mléko odvážet do mlékáren. Kontingenty byly stanoveny vyšší, než byla průměrná užitkovost krav, proto málokdo mohl předpis splnit.
Za neplnění dodávek byly postihy, pokuty, a nejeden větší hospodář skončil ve vězení nebo byl vystěhován. Mnozí to řešili přidáním vody do mléka. Cena mléka sice byla zanedbatelná, ale také to byl příjem. Nesmělo být vody moc, ale i půllitřík v konvi pomohl-za měsíc to bylo patnáct litrů. Ze zkušenosti vím, že přidávali vodu snad všichni, ti nejchamtivější, co ředili nejvíc, na to občas doplatili. K nadojení dvouprocentního mléka, které také bývalo zjištěno, se nesníží ani ta nejhorší kráva. Nejednalo se o trest jako v Americe, ale o snížení ceny vykupovaného mléka na minimum a různé nepříjemné kontroly. Nezanedbatelná byla ostuda.
Sběr mléka od drobných výrobců byl zpočátku prováděn v různých obecní boudičkách, později zpravidla, po založení JZD, v mléčnicích kravínů. Sběrače platila mlékárna. Byla to práce pro zvlášť odolné lidi, kteří byli ochotni a schopni podstupovat denní hádky o každou kapku mléka, o každou desetinu procenta tučnosti.
Ve sběrně bylo mléko nalito do speciální ocejchované nádoby, kde plovák naměřil množství s přesností na půl litru. Příležitost k prvním dohadům, když to nebylo na rysce. Někteří si přebytek brali domů, jiní si to zapisovali. Předtím sběrač měřil lakmusovým papírkem kyselost. Byla to někdy zbytečná práce, protože sběr byl prováděn v časných ranních hodinách a mlékaři (řidič a závozník) přijeli pro mléko, které bylo v nechlazených konvích, třeba za několik hodin, takže v létě mléko zkyslo. Ti také měřili kyselost a nejednou se stalo, že kvůli kyselosti žádné mléko neodvezli.
Největší obavy měli dodavatelé mléka z odběrů vzorků na tučnost, která rozhodovala o ceně. Byly odebírány namátkově, podle toho jak mlékárna sběrači mléka poslala zkumavky a podle toho, jak se rozhodl sběrač. Zkumavky posílala mlékárna ve speciální dřevěné bedně. Vzorky odebíral sběrač, v případě nějakých nesrovnalostí i kontrolor mlékárny. Zkumavky, uzavřené korkovými zátkami, byly poslány v zamknuté a zapečetěné bedně do mlékárny, která zjišťovala tučnost.
Výsledky rozboru byly s napětím očekávány. V případě malé tučnosti nastaly spory se sběračem, že špatně provedl odběr (nahoře je mléko tučnější než dole), nezamíchal, vyměnil zkumavky atd. Prostě ve sběrně mléka bylo každé ráno živo. Později, po založení JZD, tam lidé chodili i s jedním litrem mléka, i když nemuseli. Tolik místních informací jako u sběrny mléka se nedozvěděli v krámě, hospodě aní v čekárně.
Problémy s ředěním mléka však byli i v kolektivizované velkovýrobě. Dojičky v kravínech byly odměňovány podle množství nadojeného mléka, buď individuálně nebo kolektivně. V nejednom JZD měl zootechnik kvůli malé tučnosti odevzdaného mléka velké problémy.
Předsedu revizní komise JZD v naší obci dělal človíček, jehož velkou vášní bylo sledovat nejen družstevníky, ale i ostatní obyvatelstvo. Byl pomocníkem VB, PS a bůhví čeho ještě. Ten si umínil, že ošetřovatelky krav, které do mléka lijí vodu, zjistí, usvědčí a nechá potrestat. K sledování si vybral půdu, větrací odtvor ve stropě (kde se také mohl nadýchat nejlepších výparů). Dojičky brzy zjistily, že jsou sledovány, nedávaly to přímo najevo, ale na adresu vedení družstva nešetřily jadrnou kritikou.
Tak dlouho se chodí se džbánem...jednoho krásného večera se v době dojení provalil herakrytový strop kravína a ve škrabáku, naštěstí naplněném hnojem, přistál předseda revizní komise. O tom, že mu někdo, uvolněním desky a prken, k letu pomohl, bylo možné se jen dohadovat. Nic vážného se mu nestalo, i když asi týden se nikde neukázal. Lidé tohoto ražení však jsou k neurvání, náš revizor byl za čas zahlédnut, jak v poloze ležmo, ukryt ve křoví, zapisuje příchody, prostoje a odchody pracovnic v rostlinné výrobě. (fn,11.5.2008) zkráceno
Žádné komentáře:
Okomentovat