1. Nákup
(předchozí část)Hlína se bývalému kriminalistovi Veselému lepila na lopatu, což ho rozčilovalo ještě více než protivné jarní slunce. Byl konec března roku 1968, a už pálilo jako v létě. Namáhavě zbavil lopatu nepříjemného závaží, nechtěl, aby mu už vyházená zemina padala zpět do výkopu. Zapíchl lopatu do dna jámy a opět se zalíbením prohlédl své dílo, výkop byl tak pečlivě zarovnaný, že by ho nejraděj po založení nových vodovodních trubek ani nezahazoval, aby se mohl kochat svým dílem.
Z otevřeného okna k němu dolétl zvuk televizoru, který Růžena Nováková zapnula. Před několika minutami přišla domů, letmo mu oznámila, že někde poblíž v lese byla nalezena mrtvá dívka, a spěchala do bytu. Pokrčil rameny. Snad si s tím jeho nástupci u kriminálky poradí, on má teď starost s vodou.
Reportér cosi oznamoval vzrušeným hlasem. Na politické scéně to vře, redaktoři se předhánějí v uveřejňování senzací, v televizi se beseduje někdy už od rána. Na trhu průmyslovým zbožím je ovšem bída jako nikdy předtím. Sehnat vodovodní trubky běžným způsobenm nelze.
„Nejlepší uděláš,“ řekl mu vesnický všeuměl Jílek, „když zajedeš do Zemědělských staveb, vyhledáš tam skladníka Borkovce, strčíš mu do kapsy dvě stokoruny a vysvětlíš mu, co potřebuješ. Dovoz trubek já už nějak zařídím, pozítří tam asi pojede družstevní nákladní auto.“
Veselému se podobné metody protivily. Nic sice nahlas nenamítal, ale Jílek to na něm poznal.
„Dělej, jak myslíš !“ krčil rameny, „do Stavebnin se můžeš nastěhovat natrvalo, ale to ti garantuji, že dřív než za půl roku tam trubky nepřijdou. Žijeme v socializmu, kdo maže, ten jede.“
Ráno se rozjel do okresního města. Pro skladníka Borkovce si místo dvou stokorun připravil tři. Když má uplácet, ať to stojí zato. Borkovec byl profesionál, vyslechl prosbu, vzal si peníze, aniž by mrkl okem, utrousil na půl úst:„To půjde, ale stoprocentně neslibuji nic.“
Veselý se zdržel ve městě, musel hodinu čekat u pumpy na benzin, protože tam stála cisterna, z níž byly doplňovány zásoby. Po natankování se domů vracel stejně mrzutý jako předešlého dne. Trubky nemá, navíc přišel o tři stovky. Byl proto nadmíru překvapen, když po otevření vrat spatřil na dvoře novotou se lesknoucí pozinkované trubky. Místo potřebných dvou jich zde leželo osm.
„Dnes se ti nákup povedl na čtyři sta procent,“ pochválila ho Růžena.
„Kdo to sem dal ?“byl opravdu udiven.
„Přijelo auto s označením Zemědělských staveb,“ vysvětlovala, „dva chlapi složili tyhle trubky a bednu s nějakým železem. “
Teprve po Růženině upozornění si všiml stranou ležící dřevěné bedny. Byly v ní vodovodní kohouty, kolena a různé další fitinky. Zkusil bednu zvednou, vážila nejméně pětadvacet kilo.
„Na stará kolena se snad naučím v socialismu orientovat,“ vzdychl. Skladník si tři stovky určitě nechal a materiál ze skladu jednoduše ukradl.
Z televizoru za oknem zazněl jásot davu. Teprve nyní si Veselý uvědomil, že asi probíhá přímý přenos z volby prezidenta. Jak je v Československu odjakživa zvykem, je na tuto funkci oficiálně pouze jeden kandidát, glorifikovaný generál Svoboda.
Je v současnosti jediným přijatelným kandidátem pro většinu obyvatel. Jako bývalý rakouský voják a ruský legionář vyhovuje nejstarší generaci, jako velitel československé jednotky v Rusku za druhé světové války vyhovuje střední proletářsko-nacionalistické generaci, jako perzekvovaný politik padesátých let je podporován současnými reformními silami a některou mládeží.
Svobodovská legenda nevznikla v posledních několika dnech, začala být šířena už v polovině šedesátých let, kdy mu začaly být připisovány nadsazené vojevůdcovské zásluhy. Avšak Veselý, kdyby dnes nestál na dně vlhkého výkopu, ale seděl jako poslanec ve Vladislavském sále, určitě by mu hlas nedal.
Slyšel o Svobodovi pravdu z úst skutečných účastníků bojů na východní frontě. Na jednom poválečném setkání se o něm nevyjadřovali nijak lichotivě. Bezmyšlenkovitě prý poslouchal sovětské generály a mnoho svých vojáků zahnal na zbytečnou smrt. Rovněž pověsti, že byl obětí politických perzekucích v padesátých létech se zdají směšné. Vždyť Svoboda v době, kdy probíhaly největší politické procesy, byl členem ústředního výboru strany a náměstkem předsedy vlády. Jeho pozdější odchod do JZD na Třebíčsku nebyl už ničím jiným než taktickým tahem, potřeboval zmizet ze zakrvavené scény.
Na silnici před domem zastavilo nějaké auto. Pes Bobík zbystřil sluch, vstal a ve zlomku vteřiny vystartoval k vratům. Sotva ho Veselý okřikl, otevřela se polovina vrat a do dvora vešli dva vysocí muži v tříčtvrtečních šedivých pláštích. (M.V.) pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat