2. Na svobodě.
(předchozí část) Ze stohu nedaleko obce Bílá Hůrka se vyhrabal hubený muž v zeleném hubertusu. Slunce už bylo vysoko na obloze a příroda reagovala na jeho teplé paprsky neobvykle časným zazelenáním. Muž se kymácel na všechny strany, oklepáváním se snažil zbavit zbytků slámy z vlasů, vousů a kabátu. Příliš se mu to nedařilo, nechal toho a hledal po kapsách cigaretu. Marně. Protřel si oči, aby se zorientoval, kde vlastně je. Kolem dokola byly pole a louky, meze a keře, v dáli lesy.
Stoh (francouzsky meule, anglicky haystack, německy Feime) jest hromada obilí, slámy nebo sena. Přibližně takto vysvětluje význam tohoto slova slovník známého nakladatele Jana Otta. Zemědělci minulosti význam tohoto slova nehledali ve slovníku, neboť ho znali od nejútlejšího mládí.
„Ta Bílá Hůrka je asi za kopcem,“ jeho zrak se svezl z olní cesty na lesklý předmět ležící v slámě na okraji stohu. Byla to zelená láhev od vína. Zvedl ji a přiložil k ústům, ale několika kapkami ovocného vína žízeň nezahnal. Odhodil ji, usedl na slámu a snažil se přemýšlet.
Jak se sem vlastně dostal ? Začalo to už v pátek po propuštění z hradišťské věznice, odkud se s penězi na cestu dostal do nějaké nádražní restaurace. Tam byli dva další propuštění vězni. Společně oslavovali návrat na svobodu, ale brzy jim došly peníze. Spoluvězňové jaako nenapravitelní bytaři si však věděli rady a peněz měli za chvíli dost. Pili a pili celou noc a celou sobotu.
Všechno probíhalo přesně podle předpovědi holohlavého Gandhího, obzvlášť zajímavého spoluvězně, který se z vězení brzy nedostane. Když se Ivan v neděli probudil v nějakém lese, byl sám a bez peněz. K večeru se dostal autostopem domů, ale táta ho vyhnal, naštěstí mu stačila máma strčit stokorunu. Nezbývalo, než se vydat do známých skuhrovských lesů. Předtím se pokoušel matčinu stokorunu utratit v hotelu Květ, ale nepustili ho dovnitř, tam prý lze přijít jen ve společenském obleku. Kde by ho vzal ? Kdysi měl oblek do tanečních, ale ten už dávno prodal.
Zašel do hospody v Hůrce, seděli tam nějací neznámí protivní chlapi, kteří mu nadávali a vyháněli ho. Ani hospodská vůči němu neoplývala ochotou, po pátém pivě a pátém rumu mu odmítla nalévat. Nakonec ho vyhodili. Předtím se mu podařilo z police u výčepního pultu vzít a strčit za podšívku hubertusu láhev vína. To je ta láhev která nyní leží opodál, ta kterou ještě při cestě do stohu vypil.
Zamířil k lesu, dostal se k hladině Hůreckého rybníka, za níž svítily červené střechy několika chat. V těchto nepříliš známých chatách by mohlo být něco k jídlu, pití a kouření. I kdyby nebylo, kontrolu uzamčených chat musí udělat, aby nevyšel ze cviku. Tuto práci odložil na večer, nyní byl unaven, měl hlad, už nejedl dva dny, a žízeň.
Zkušeným zrakem prohlížel okolí chat. Spatřil tři vzrostlé husté smrky pod svahem, podle pěšiny vedoucí k nim usoudil, že pod nimi je studánka. Opatrně se k nim vydal. Nemýlil se. Z novodurové trubky vytékala do malé nádrže ledová voda . Přiložil ústa k praménku a lačně pil. Narovnal se a otřel rukávem špinavého hubertusu ústa. Náhle uslyšel vzdálený zvuk podobný lidskému zakašlání.
Ukryl se mezi stromy a snažil se vypátrat, odkud zvuk pochází. Brzy objevil na hladině rybníka pramici s dvěma nehybně sedícími muži v zelených oblecích. Pytláci téměř v pravé poledne ? Loďka stála asi sto metrů od břehu a muži měli chaty před sebou jako na dlani. Důležité bylo, že Ivana neviděli.
Rychle ustupoval do lesa, kde asi po deseti minutách chůze narazil na jesle se senem pro zvěř. Vlezl dovnitř a zavřel oči. Skulinou mezi větvemi se do jeho zarostlé a špinavé tváře prodraly sluneční paprsky. Netrvalo dlouho a oddával se hlubokému spánku.
Probudil ho vlhký podvečerní chlad. Sluneční svit už dávno přestal pronikat korunami stromů, začalo se stmívat. Vylezl ven, byl slabý, bolela ho záda, žaludek se svíral křečí. Musel se opřít o borovici. Ve vězení měl sice mizernou, ale přece jen pravidelnou stravu. Bude mu zase nějaký čas trvat, než si na život v lese zvykne.
Ospalost ustupovala jen pomalu, nejraděj by znovu zalezl do jeslí a spal v nich až do rána, ale chuť pomstít se maloměšťácké společnost, která pohrdá lidskou svobodou, ho hnala dopředu. Sami se svým pokrytectvím jsou určitě horší než on. Teď je nejlepší čas vniknout do některé chaty, něco rozbít a pořádně se ještě napít. Vůbec nepochyboval o nálezu nějakého alkoholu.
Došel k rybníku, loďka s dvěma muži už na mírně vlnící se vodní hladině nebyla, všude bylo ticho. Vrátil se zpět mezi stromy a uvažoval chvíli do které chaty se podívat. Ty velké zděné chaty nepřipadají v úvahu. Jsou pečlivě zavřené, navíc jejich majitelé jsou skrblíci, kteří alkohol neskladují. Malé, primitivní sruby také nestojí za povšimnutí, tam alkohol zase nezbyl, protože tam je taky věčná žízeň a vypije se tam snad i mazání proti komárům. Výběr chat se mu zúžil na dvě chaty střední velikosti, opatrně se vydal k té první a prohlížel si ji.
Obyčejný zámek! Pohrdavě se ušklíbl. Na otevření by stačil kousek drátu, ale to by majitel, který sem může přijít až za několik měsíců, nemusel jeho návštěvu vůbec zaregistrovat. Spatřil opodál ležící cihlu, zdvihl ji.
Přeběhl k dřevěné kůlně za chatou, na jejíž masivních dveřích visel obyčejný zámek. Jednou ránou zámek urazil. Otevřel dveře a nevěřil svým očím. V korbě stavebního kolečka, jako by to majitel pro něho připravil, ležely sekáče, kladívka, kleště i dráty. S takovým nářadím by mohl otvírat banku.
Otevření okna bylo dílem okamžiku, neboť všude je používán stejný uzavírací systém. Zatímco okenici otvíral opatrně, aby jí nepoškodil, okenní tabulku rozbil bez rozmýšlení. Otevřel okno a protáhl se dovnitř.
Na stole stála petrolejová lampa, vedle ležely zápalky. Rozsvítil ji, zavřel okenici a dal se do prohlížení místnosti. Hned po otevření první skříňky spatřil téměř plnou litrovou láhev rumu. Zamyšleně na ni chvíli hleděl. Litrovky jsou jen v hospodách. Že by chatař byl číšník? Na to má moc skromnou chatu, zřejmě rum od někoho dostal.
Postavil láhev vedle petrolejky na stůl, usedl na potrhanou pohovku a hleděl střídavě na plamínek lampy a na láhev s hnědou tekutinou.
„ Medicína za pětačtyřicet korun,“ řekl pro sebe tiše, prohlížeje nálepku na láhvi. „Lepší než rybí tuk.
Vstal a šel s lahví k oknu, kde o okenní kličku zatlačil korkovou zátku dovnitř. Usedl opět na pohovku, napil se a otřásl se. Po chvíli se mu rozlil po těle pocit tepla a začal se zatemňovat mozek. Když se obsah láhve o dost zmenšil, vzpomněl si, že by si mohl zakouřit.
Vstal a hledal ve skříňkách a na policích cigarety. Našel pouze velký skleněný popelník, přičichl k němu a přes značnou otupělost ucítil pach ožehnutého tabáku. Hodil popelník na stůl, ten se zastavil se na okraji. Proč nespadl na podlahu? Natáhl se pro něho a znovu jej hodil na umakartovou desku stolu, ale ten opět nespadl. Podařilo se to až na třetí pokus, po dopadu na zeleně nabarvená prkna se rozdělil na dva kusy.(V.M.)pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat