Google

úterý 1. července 2008

Krimi: Stíny bouřlivého jara 68 (3).


3. Návrat.


(předchozí část) Ludvíký Vranovský! Kde se tady vzal kolega, taky kdysi z kriminálky propuštěný?

„Pozdrav Pán Bůh, pane Randák,“ volal druhý muž.

Hlas patřil bývalému petrovskému okrskáři Václavu Královi. Ten se za tři roky pořádně změnil. Nějak vyrostl a zhubl. Do zhrublého obličeje mu padaly dlouhé tmavé vlasy, kabát mu viditelně neseděl, byl zřejmě o nějaké číslo větší. Naopak kalhoty měl kratší, nezakryly mu ani kotníky nohou obutých do lesklých černých polobotek.

„Dejž to Pán Bůh, pane Randák,“ odvětil, vyhoupl se z výkopu nahoru a rychle oblékal košili, neboť nahoře proudil na jeho zpocené holé tělo studený vzduch.

Z bytu se ozval ženský hlas:
„Mirku, pojď se podívat na nového prezidenta.“
„Nemohu,“ zavolal směrem k domu, "prezident musí počkat.“
„Vrátil jsem se, “ řekl Vranovský, odmlčel se, pak dodal: „do vyšší funkce, neodolal jsem vábení Sirén.“

Veselý hleděl na jeho vysokou postavu a v duchu si říkal. Ten Ludva se vůbec nezměnil, pořád stejně elegantní. Jeho oblečení a trochu zvláštní chování působí naprosto přirozeně. Ten je schopen přizpůsobit se jakémukoliv prostředí, ten když někdy chce, tak při vysoké postavě snad i mezi trpaslíky zapadne bez problémů, jindy když chce, vyčnívá i ve vysokém lese.

„Právě jsem se dívala na volbu nového prezidenta,“ přerušila jejich rozhovor Nováková, která využila přerušení televizního přenosu a šla si ven prohlédnout návštěvníky. „Tenhle roztřesený dědeček tam bude platný asi tolik jako Hácha. Paráda je tam ovšem velká. Jsou tam všechny možné uniformy, vojáci současní i minulí, veteráni z první i druhé světové války, dokonce i jeden rakousko-uherský námořník se tam ukázal.. K tomu církevní hodnostáři všech známých i neznámých církví, novináři a fotografové z celého světa. Prostě zmatky. Teď čekají na nádvoří na vojenskou přehlídku. Pojďte se podívat dovnitř, ať z té slávy také něco máte !“

Vranovský zdvořile odmítl..

Když odešla, začal nesouvisle vysvětlovat situaci u bezpečnosti. Obrodný proces společnosti vyvolal průvan ve všech složkách včetně kriminální služby. Politicky dosazení šéfové rychle opouštějí svá teplá místečka, někteří kvůli věku, jiní z donucení a další z vypočítavosti, protože po čase předpokládají opět obrat k padesátým létům.

„Politika,“řekl Veselý pohrdavým tónem „u mne s ní nepochodíš, mne tahle špína nikdy moc nezajímala, proto se na televizi nedívám, ani nečtu noviny. Mně stačí v neděli zajít do hospody a vím své i bez novinářských blábolů. Podstatný je názor Moskvy, pokud bychom nesousedili s Německem a Rakouskem, tak by o nás neměla zájem, ale protože máme pro ruské generály strategický význam, tak u nás Brežněv žádnou změnu nepřipustí..“

„Obrodný proces je přece československá záležitost,“ vložil se do rozhovoru Král. „Co si tady uděláme, to budeme mít, do toho nemá Brežněv co mluvit.“
„To si myslíš ty,“ smál se, „kdybys teď šel na Rudé náměstí a zeptal Rusů, co to je Československo, tak ti odpoví, že je to asi jedna ze sovětských republik. To je prostě ruský názor. Kdepak, z tohoto chomoutu se tak lehce nedostaneme.“
„Vždyť my z něj pryč nechceme,“ zkřížil ruce na prsou, což bylo úkazem toho, že je rozčílen, a předzvěstí toho, že řekne nebo udělá nějaký nesmysl. „My Varšavskou smlouvu chceme, ale chceme přitom žít v demokracii.“
„My?“ toto slovíčko ho vždy dráždilo, „my chytré horákyně? Chceme být s Ruskem i proti Rusku. Pokud zde nebudou alespoň dvě nezávislé politické strany a vyhlášen termín voleb, žádné změny nebudou. Do té doby já se o politiku nezajímám. “
„Není přece možné dělat všechno najednou,“ Král vztekle rozhodil ruce, „vy staří jste moc opatrní. Ale proč se rozčilovat ?“

Mávl rukou a dlouhými kroky odcházel k vratům. Před jejich otevřením se otočil a řekl:
„Než se domluvíte, tak si prohlédnu své bývalé působiště.“
„Občas mu budu muset připomenout to stáří a opatrnost!“ řekl Vranovský, hledě zamyšleně na už zavřená vrata.
„Co je mu ?“
„Rozvedl se,“ odvětil, „když mu dítě zemřelo hned po narození. Od té doby prý je s ním často takováhle legrace.“

Veselý zapřemýšlel o důvodu Vranovského návštěvy, měl tušení, že potřebuje pomoc, že hledá spolupracovníky. O službu u kriminálky mělo vždy zájem hodně mladých a vzdělaných lidí, jak by Veselý, už téměř tři roky důchodce, navíc bez vzdělání i fyzických předpokladů, mohl těmto dravcům konkurovat.

„Půjdu rovnou k věci,“ Vranovský zasunul ruce do kapes pláště, „sháním jednoho zkušeného kriminalistu, nejlépe důchodce. Měl bych sice k dispozici několik ztřeštěných kluků, asi tak divokých jako Král, já však právě teď nemám čas na jejich výchovu. Nabízím ti ty nejlepší pracovní a finanční podmínky, jaké mohu nabídnout.“
„Co to jsou nejlepší pracovní podmínky?"
„Krále jako spolupracov......“
„Stačí, stačí,“ přerušil ho, „musím si to rozmyslet. Kdy bych měl nastoupit ? Od prvního ?“
„Včera by bylo pozdě,“ řekl s naprosto vážnou tváří. „zítra ráno se tady pro tebe zastavíme, když nepojedeš, tak nás zničíš.“
„Doufám, že nebudu muset hledat Šejnovo zašantročené vojtěškové semínko ?“ Byl sice potěšen, ale začal si uvědomovat, jakým krutým zásahem do života už téměř usedlého důchodce taková změna může být.

Šedivá volha rychle opustila Petrov, Veselý stál nad výkopem, hleděl do něho a přemýšlel o nabídce. Byla velmi lákavá. Snad návrat ke kriminálce zvládne. Nejlepší podmínky? Usmál se znovu Vranovského slovům. S netrpělivým a vzteklým Králem na krku ?

„Nechtěli, abys šel zase do práce ?“ Z přemýšlení ho vyrušil Růženin hlas.
Mlčky přikývl.
„Od zítřka. Začínají prakticky na zelené louce,“ řekl po chvíli zamyšleně. „Mám jim pomoci, mají tam samé začátečníky.(M.V.) Pokračování.

Žádné komentáře:

Okomentovat