4. Volání lesa.
(předchozí část) Ivan se znovu ze setrvačnosti napil rumu. Když tady byl páchnoucí popelník, tak se tady kouří. Napil se a silně opilým krokem se dostal k malému sporáku v rohu místnosti. Otevřel dvířka a poslepu hrábl rukou dovnitř. Sevřel dlaň a její obsah vysypal na pláty sporáku. Mezi popelem leželo nejméně dvacet nedopalků cigaret. Několik jich nabral do špinavé dlaně a dopotácel se ke stolu, kde si jeden zapálil.
Probudila ho bolest hlavy a břicha. Petrolejová lampa sice už dohořela, ale štěrbinami oken pronikaly do místnosti známky světla. Protřel si zalepené oči a namáhavě vstal z podlahy. Otřásl se zimou a podíval se dolů na tmavou skvrnu na podlaze. Studené, přilepené kalhoty na stehnech mu připomněly, že se ve spánku pomočil.
Venku se ozvaly kroky. Pud sebezáchovy ho zvedl z pohovky a tiše dovedl k oknu. Zkontroloval zajištění okenice a naslouchal. Náhle uslyšel klapnutí kliky na vchodových dveřích. Zarachotí-li klíč v zámku, musí rychle vyskočit oknem. Dveře zůstaly zavřené, ale ozvaly se kroky pod oknem, za jehož okenici kdosi začal tahat. Petlice držela pevně, následoval skřípot písku pod nohama odcházející osoby. Kdo to mohl být ? Policajt by určitě přijel na motorce, zvuk motoru přece slyšet nebyl. Zřejmě nějaký lesník, rybář nebo horlivý pomocník VB.
Už aby byl ve skuhrovském polesí, aby pomáhal ženským ve školkách, sbíral houby a krmil koně. Může být na světě krásnější pocit než držet v roce opratě a sledovat, jak ti krásní tvorové čekají na každý pokyn, na každé slovo. Jak sami poslušně zvedají nohy při prohlídce podkov, jak si rádi nechají česat široké hřbety nebo hladit nádherně sametové tlamy.
Ke koním Ivan může, jen když není poblíž hajný Pařízek. Malý zavalitý děda s šedivým jako podle pravítka zastřiženým plnovousem, který hned jak ho uvidí, vříská jako pavián a vyhání ho z lesa.
Jak mu to radil ten Gandhí ? Až za pár dní vystřízliví, aby si vzpomněl na jeho filozofickou školu a tvrdě šel za svým cílem. Být jenom kočím je prý málo, ale přímo hajným, potom vedoucím lesní správy, ředitelem lesního závodu.
Pootevřel okenici a chvíli naslouchal. Nikdo venku nebyl. Rozhlédl se ještě po místnosti., velkou škodu tam neudělal. S tím se okrskář Pozníček ani nebude zabývat. Pokud mu to ovšem chatař ohlásí. Někteří chataři jsou tak líní, že vloupání vůbec nehlásí.
Obratně se protáhl oknem ven a drátem zatáhl západku okenice, aby se dovnitř žádný náhodný zvědavec nedostal. Než se od chaty vzdálil, prohlédl pěšinku kolem chaty, našel otisky velkých bot s jemným vzorkem. Ty nepatřily esenbákovi ani lesákovi, to byly boty vycházkové. Rychle musí z chatové osady zmizet.
Pomalu došel ke studánce, naklonil se a začal pít studenou vodu vytékající z trubky. Omyl si ruce a obličej, když si protřel oči uviděl ve vlhké hlíně vedle studánky opět čerstvou stopu velké boty s jemným vzorkem. Přestávalo se mu to líbit, byl zvyklý na to, že v lese věděl o všech lidech dříve, než oni o něm.(M.V.)pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat