5. Vrah má náskok.
(předchozí část) Návrat do služby proběhl hladce, lépe než si Veselý představoval. Auto pro něj opravdu ráno přijelo, ale bez šéfa Vranovského. Seděl v něm jen řidič, který měl příkaz na oddělení ještě naložit Krále a jet do Kolenovic.
Když vyšel před dům, mladý světlovlasý řidič se na něho udiveně podíval.
„Vy jste ten Veselý od podplukovníka Bejčka ?“ zeptal se.
„Ano. Osobně,“ odpověď zdůraznil ještě tím, že si palcem pravé ruky ukázal na prsa, „nevypadám snad na to ?“
„Jmenuji se Honza Mládek, a tykejte mi !“ představil se řidič a hned pokračoval. „Teď, když máme nového prezidenta, půjde v zemi všechno jak ve skutečném socializmu. Nikoho lepšího zvolit nemohli. Nejdříve frontový velitel, potom politicky pronásledovaný. Nebýt Chruščova, tak by dodnes o něm nikdo nevěděl.“
Neodpověděl, pouze se trpce se usmál.
„Myslil jsem, že jste mladší,“ řekl Mládek upřímně, „když jste nově nastoupil.“
„Král už tam taky odjel,“ řekla nabarvená a navoněná Vranovského sekretářka, „byla tam nalezena nějaká mrtvá studentka.“
„Smrt studentky.“ opakoval si v duchu. To znamená práci mezi mladými lidmi, vyslechnout spolužáky a kamarády. V tomto prostředí se zřejmě nebude cítit jistý, ještě že bude mít u sebe Krále, jemuž je chování současné mládeže rozhodně bližší. Generační rozdíly se nedají smazat, současnému bouřlivému vývoji světa není schopen porozumět, i když se snaží sebevíce.
Vrátil se do čekající šedé naleštěné Pobědy.
„A jsem zase v tom,“ povzdechl jako zkušená matka. Mlčky seděl vedle řidiče a oknem zamyšleně sledoval ubíhající krajinu.
„Četl jste také o procesu hokejistů Modrý a spol. ?“ napětí přerušil Mládek, „já jsem nevěřil svým očím, když jsem to četl v novinách.“
„Něco jsem zaslechl v rádiu a něco si pamatuji,“ odpověděl, „vzpomínám si také na to, že tehdy soud vyslyšel požadavky pracujících a soudil co nejpřísněji.“
Veselý v době tohoto nezákonného soudního procesu pracoval na poště a měl poměrně dost času na sledování událostí, které se staly prostředkem k dosažení mocenských politických cílů.
„Brzy budeme na místě,“ oznámil Mládek. Na pravé straně silnice se objevila tabule s nápisem Kolenovice.
Po rozbité polní cestě se dostali k velkému rybníku, kde mezi stromy spatřili několik chat a také dvě modrobílá auta veřejné bezpečnosti a dvě černé šestsettrojky kriminální služby.
Vranovského našli asi sto metrů od aut, stál na pařezu, s rukama v kapsách rozepnutého pláště, a z povzdálí sledoval dohadování techniků a uniformovaných policistů. Jeho vysoká nehybná postava silně připomínala sochu nějakého národního buditele.
„Tady, ve vodě, byla nalezena mrtvola.“ Ukázal Veselému na mírně vlnící se hladinu. „Podle doktora byla nejméně před třemi dny uškrcena.“
„To znamená, že vrah má tři dny náskok,“ hleděl na rybník. „to je moc velký náskok. To je proklatě moc.“
„Tři dny,“ opakoval a sestoupil z pařezu, „to je dvaasedmdesát hodin.“
Seznámil Veselého s doposud zjištěnými údaji. Jana Holubová byla studentkou zdravotní školy, v neděli se nevrátila domů, ale její rodiče oznámili její zmizení až v úterý odpoledne. Domnívali se, že zůstala u kamarádky, kde občas přes noc zůstávala.
„Máš k dispozici Krále a auto s řidičem. Já nyní odjíždím s techniky k vyloupenému klenotnictví, potom budu čekat na to, až přivedeš vraha v železech.“
"V pytli - a nechám ti ho na vrátnici," zavrčel více pro sebe než pro staronového šéfa, "není nic jednoduššího než chytat vrahy."
Mezi stromy se objevil přicházející Král. Při chůzi prudce gestikuloval s dvěma techniky, kteří jeho rychlé chůzi nemohli stačit. Nebyl už oblečen do strašného šedivého pláště jako Vranovský, měl na sobě černou koženou bundu a hnědé manšestrové kalhoty.
„Ten parchant, co jí to udělal, má štěstí,“ vyhrkl, když přišel k Veselému, „kdybych ho teď dostal do ruky, tak z něj zaživa stáhnu kůži.“
„Tak tohle si policajt nesmí ani myslet, natož to říkat,“ napomenul ho, „na trestání jsou soudy. Ty můžeš pouze vraha zajistit a předvést. Všechny emoce teď musíš dát stranou.“
„Musím akorát zemřít,“ odvětil, „nic jiného nemusím, i když se podřizuji a udělám všechno proto, abych toho hajzla dostal k soudci a na šibenici.“
Kolem projel modrobílý stejšn odjíždějících uniformovaných policistů. Technici už naskládali své nářadí do kufru tatry a čekali na Vranovského, který se obrátil k Veselému a řekl:
„Nebudete to mít lehké.“
Otočil se a pomalými dlouhými kroky šel k autu, přičemž sám pro sebe opakoval:
„Tři dny to je sedmdesát dva hodin, tři dny….“(M.V.) pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat