6. Rozumná řeč.
(předchozí část) Po chvíli se obě šestsettrojky ztratili za zatáčkou, mezi stromy zůstala pouze poběda, kolem níž s hadrem v ruce pobíhal Mládek.
„Kolik je tady chat ?“ zeptal se Veselý
„Nejméně pětadvacet,“ odpověděl Král tiše, „nepočítali jsme je zatím, pouze jsme to tady důkladně prohlédli, ale nenašli jsme ani stopičku po vlečení mrtvoly ani stopy po nějakém oblečení. Buď ji sem někdo přivezl autem, ale já myslím, že ji sem zanesly vlny. Starších stop po pneumatikách je tady sice dost, detektivové si je ofotografovali, ale podle mne pro nás nemají valný význam.“
Veselý na něho nenápadně pohlédl. Pozoroval na něm známky rozčílení. Dříve řada výborných Králových pracovních výsledků byla výsledkem uváženého jednání. Tohle je jiný Král, než jakého poznal před třemi léty. Snad na jeho chování měla vliv snědá praktikantka Ilona, která ho nakonec opustila.
Snad to pro něho byl tenkrát šok, ale za uplynulé dva roky se s tímto osobním problémem určitě vyrovnal. Spolupráce s ním by mohla být dobrá a hlavně zajímavá, i když zřejmě jen na krátkou dobu.
„Musíme zjistit, proč ji rodiče hledali až včera.“
Vytáhl z kapsy nový notes a cosi do něho napsal.
„Něco už o tom vím.“ Hleděl na Veselého notes. Sám si, na rozdíl od něho, dělal poznámky jen výjimečně, spoléhal především na svou paměť. „Jana Holubová zůstávala někdy přes neděli u kamarádky v Hradci, chodili spolu do kina a k tanečním zábavám. Nastoupila v neděli před polednem v Hradci do autobusu, z něhož vystoupila v zastávce před Kolenovicemi. Proto ji bezpečnost tady v okolí hledala a také našla, ale mrtvou.“
Veselému nešlo psaní do notesu dobře. Ruce se mu třásly téměř neznatelně, ale byl nervosní, prsty tužku svíraly značně křečovitě. Také se mu v lesním šeru rozmazávala písmena před očima.
„Není některá chata otevřená ?“ zeptal se, „prohlédli jste je?“
Bylo divné, že přes pěkné počasí v žádné chatě nikdo nepobýval. Bývá pravidlem, že s prvním jarním sluncem ožívají i chatové osady, především důchodci se nemohou dočkat jara. Politické události letošního roku zřejmě drží lidi doma u obrazovek televizorů.
„Všechny jsou zavřené,“ odpověděl, „měšťáci si svůj majetek dobře zajišťují.“
V poslední větě byl vyjádřen Králův vztah k chataření a městu vůbec, žije ve městě už několik let, ale stále se považuje za venkovana a zastává názor, že tento způsob rekreace není ničím jiným, než módním rozmarem.
„Tak si je v klidu prohlédneme ještě jednou“ rozhodl, „když už jsme tady.“
„To je přece zbytečné,“ protestoval, i když se mu Veselého nápad hodil k tomu, aby se před ním předvedl jako detektiv velkého formátu, „budeme zbytečně ztrácet čas. Ale budiž!“
Aniž čekal na odpověď, odešel k pobědě a za chvíli se vracel s hnědým kufříkem, na rukou měl černé kožené rukavice. Při obcházení a prohlídce chat se činil, obíhal stavby, vyzkoušel zavření všech dveří i oken a prohlédl kdejakou skulinu. Veselý si zatím do notesu kreslil a popisoval jednotlivé chaty. Nebylo jich pětadvacet, ale pouze sedmnáct. Nikde nic podezřelého neobjevili. U posledního primitivního srubu z hnědočerných klád se střechou zakrytou obyčejnou asfaltovou lepenkou Král někam zmizel na delší dobu. Našel ho jak lupou cosi prohlíží na stěně malé kůlničky přilepené k zadní stěně chaty.
"Čerstvě zatlučené hřebíky," oznamoval.
„Jak daleko je to k vodě?“ Veselý jako by neslyšel, snažil se mezi větvemi stromů objevit vodní hladinu.
„Asi sto metrů,“ odpověděl, „měli bychom se podívat dovnitř,“ ukázal na okno chaty, jejíž kůlna jevila známky nedávného otvírání, a než Veselý stačil zvednout hlavu od notesu, už se snažil nějakým páčidlem otevřít zajištěnou okenici.
„Zadrž, mladý muži, zadrž !“ zvolal na něho, „nejsme zloději ani gestapo. Tu chatu nám musí otevřít majitel. Bez soudního povolení prohlídku dělat nesmíme.“
„To jsou samé zdržovačky.“ Vztekle odhodil páčidlo na zem. „Vyšetřujeme přece vraždu. Kapitán Podešva to byl na tohle sekáč, ten nikdy žádné povolení nepotřeboval. Několikrát jsem s ním byl při domovní prohlídce a viděl jsem, jak mu to ubývalo.“
„Teď hochu poslouchej !“ Chytil ho jemně za bundu u krku. „Pokud budeš pracovat se mnou, tak na nějakého Podešvu a jeho metody rychle zapomeneš ! Dneska by nás noviny i za nepatrnou protizákonnost roztrhaly na kousky. To se týká i nočního popíjení. Na to ostatně nebudeš mít čas.“
Obrátil se a pomalu obcházel srub, prohlížel si ho a dělal jako by ho na ní něco moc zajímalo. Přemýšlel o Královi, který ho právě přesvědčil o tom, že právně a morálně v uplynulých třech létech moc nepovyrostl.
„Doufám, že na národním výboru budou mít evidenci majitelů chat,“ hleděl na střechu srubu, „a doufám, že nebudeme muset vyslechnout politické školení jako kdysi v Petrově.“
„Také jsem o tom uvažoval,“ postavil se vedle Veselého a také hleděl na střechu chaty, aniž věděl proč, „měli bychom pozvat všechny majitele chat, aby si je přijeli zkontrolovat, ovšem pod záminkou, že tady řádí zloději. Když jde o majetek, tak tady budou bleskem.“
„Konečně rozumná řeč,“ pochválil ho a vydal se směrem k autu, “s těmi zloději budeme muset operovat opatrně. Oznámíme pouze podezření na vniknutí do soukromého vlastnictví.“(M.V.)pokračování.
(předchozí část) Po chvíli se obě šestsettrojky ztratili za zatáčkou, mezi stromy zůstala pouze poběda, kolem níž s hadrem v ruce pobíhal Mládek.
„Kolik je tady chat ?“ zeptal se Veselý
„Nejméně pětadvacet,“ odpověděl Král tiše, „nepočítali jsme je zatím, pouze jsme to tady důkladně prohlédli, ale nenašli jsme ani stopičku po vlečení mrtvoly ani stopy po nějakém oblečení. Buď ji sem někdo přivezl autem, ale já myslím, že ji sem zanesly vlny. Starších stop po pneumatikách je tady sice dost, detektivové si je ofotografovali, ale podle mne pro nás nemají valný význam.“
Veselý na něho nenápadně pohlédl. Pozoroval na něm známky rozčílení. Dříve řada výborných Králových pracovních výsledků byla výsledkem uváženého jednání. Tohle je jiný Král, než jakého poznal před třemi léty. Snad na jeho chování měla vliv snědá praktikantka Ilona, která ho nakonec opustila.
Snad to pro něho byl tenkrát šok, ale za uplynulé dva roky se s tímto osobním problémem určitě vyrovnal. Spolupráce s ním by mohla být dobrá a hlavně zajímavá, i když zřejmě jen na krátkou dobu.
„Musíme zjistit, proč ji rodiče hledali až včera.“
Vytáhl z kapsy nový notes a cosi do něho napsal.
„Něco už o tom vím.“ Hleděl na Veselého notes. Sám si, na rozdíl od něho, dělal poznámky jen výjimečně, spoléhal především na svou paměť. „Jana Holubová zůstávala někdy přes neděli u kamarádky v Hradci, chodili spolu do kina a k tanečním zábavám. Nastoupila v neděli před polednem v Hradci do autobusu, z něhož vystoupila v zastávce před Kolenovicemi. Proto ji bezpečnost tady v okolí hledala a také našla, ale mrtvou.“
Veselému nešlo psaní do notesu dobře. Ruce se mu třásly téměř neznatelně, ale byl nervosní, prsty tužku svíraly značně křečovitě. Také se mu v lesním šeru rozmazávala písmena před očima.
„Není některá chata otevřená ?“ zeptal se, „prohlédli jste je?“
Bylo divné, že přes pěkné počasí v žádné chatě nikdo nepobýval. Bývá pravidlem, že s prvním jarním sluncem ožívají i chatové osady, především důchodci se nemohou dočkat jara. Politické události letošního roku zřejmě drží lidi doma u obrazovek televizorů.
„Všechny jsou zavřené,“ odpověděl, „měšťáci si svůj majetek dobře zajišťují.“
V poslední větě byl vyjádřen Králův vztah k chataření a městu vůbec, žije ve městě už několik let, ale stále se považuje za venkovana a zastává názor, že tento způsob rekreace není ničím jiným, než módním rozmarem.
„Tak si je v klidu prohlédneme ještě jednou“ rozhodl, „když už jsme tady.“
„To je přece zbytečné,“ protestoval, i když se mu Veselého nápad hodil k tomu, aby se před ním předvedl jako detektiv velkého formátu, „budeme zbytečně ztrácet čas. Ale budiž!“
Aniž čekal na odpověď, odešel k pobědě a za chvíli se vracel s hnědým kufříkem, na rukou měl černé kožené rukavice. Při obcházení a prohlídce chat se činil, obíhal stavby, vyzkoušel zavření všech dveří i oken a prohlédl kdejakou skulinu. Veselý si zatím do notesu kreslil a popisoval jednotlivé chaty. Nebylo jich pětadvacet, ale pouze sedmnáct. Nikde nic podezřelého neobjevili. U posledního primitivního srubu z hnědočerných klád se střechou zakrytou obyčejnou asfaltovou lepenkou Král někam zmizel na delší dobu. Našel ho jak lupou cosi prohlíží na stěně malé kůlničky přilepené k zadní stěně chaty.
"Čerstvě zatlučené hřebíky," oznamoval.
„Jak daleko je to k vodě?“ Veselý jako by neslyšel, snažil se mezi větvemi stromů objevit vodní hladinu.
„Asi sto metrů,“ odpověděl, „měli bychom se podívat dovnitř,“ ukázal na okno chaty, jejíž kůlna jevila známky nedávného otvírání, a než Veselý stačil zvednout hlavu od notesu, už se snažil nějakým páčidlem otevřít zajištěnou okenici.
„Zadrž, mladý muži, zadrž !“ zvolal na něho, „nejsme zloději ani gestapo. Tu chatu nám musí otevřít majitel. Bez soudního povolení prohlídku dělat nesmíme.“
„To jsou samé zdržovačky.“ Vztekle odhodil páčidlo na zem. „Vyšetřujeme přece vraždu. Kapitán Podešva to byl na tohle sekáč, ten nikdy žádné povolení nepotřeboval. Několikrát jsem s ním byl při domovní prohlídce a viděl jsem, jak mu to ubývalo.“
„Teď hochu poslouchej !“ Chytil ho jemně za bundu u krku. „Pokud budeš pracovat se mnou, tak na nějakého Podešvu a jeho metody rychle zapomeneš ! Dneska by nás noviny i za nepatrnou protizákonnost roztrhaly na kousky. To se týká i nočního popíjení. Na to ostatně nebudeš mít čas.“
Obrátil se a pomalu obcházel srub, prohlížel si ho a dělal jako by ho na ní něco moc zajímalo. Přemýšlel o Královi, který ho právě přesvědčil o tom, že právně a morálně v uplynulých třech létech moc nepovyrostl.
„Doufám, že na národním výboru budou mít evidenci majitelů chat,“ hleděl na střechu srubu, „a doufám, že nebudeme muset vyslechnout politické školení jako kdysi v Petrově.“
„Také jsem o tom uvažoval,“ postavil se vedle Veselého a také hleděl na střechu chaty, aniž věděl proč, „měli bychom pozvat všechny majitele chat, aby si je přijeli zkontrolovat, ovšem pod záminkou, že tady řádí zloději. Když jde o majetek, tak tady budou bleskem.“
„Konečně rozumná řeč,“ pochválil ho a vydal se směrem k autu, “s těmi zloději budeme muset operovat opatrně. Oznámíme pouze podezření na vniknutí do soukromého vlastnictví.“(M.V.)pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat