7. Slušný tajemník.
(předchozí část) „Takový tajemník jako Brůžek se může narodit tak jednou za sto tisíc let," vzpomínal Král na své bývalé pracoviště, "po Pekově smrti ho přepadla nějaká lítost a začal pít jako duha. Když byl opilý, tak si zapínal veřejný rozhlas a zpíval do něho lidové písně.“
„To jsou věci, to jsou věci,“ Veselý zakroutil hlavou, což bylo známkou toho, že ho výklad zaujal, že je v dobré náladě, „o Brůžkovi jsem slyšel v Petrově ledacos, ale o tomhle nevím. Dále jsi měl od něho pokoj ?“
Mládek se pomalu rozjel a Král se zakousl do suchého rohlíku, který vytáhl z hnědého kufříku.
„Jednou mě volal, že se jim někdo vloupal do pokladny,“ Král huhlal plnými ústy, „ale když jsem tam přišel a začal prohlížet otisky prstů, tak mi vynadal, že není na žádné otisky zvědavý, že musím jen sepsat protokol o ztrátě peněz. Pak mě vyhnal, že prý zabudol, že v trezoru žádné peníze nebyly. Prostě tajemník si peníze na chlast vypůjčil a chtěl lidem předložit doklad o vykradení.“
Kancelář národního výboru v Kolenovicích vůbec nepřipomínala poválečnou špinavou, zakouřenou vesnickou úřadovnu. Ve skromné, ale uklizené a příjemně vytopené místnosti nebyla ani známka po pachu cigaret, pečlivě vymyté popelníky svědčily o tom, že tady kraluje nekuřák.
Ani vizáž tajemníka nepřipomínala bývalé újezdní tajemníky, kteří po osmačtyřicátém roce obsadili úřadovny nejmenších vesnic. Byl to asi čtyřicetiletý muž menší zavalitější postavy, s porostem hustých zvlněných vlasů a pečlivě vyholenou masitou dobromyslně působící tváří. Představil se jako Popovič.
Adresy majitelům chat měl připravené na stole, předpokládal, že je bezpečnost bude potřebovat. V nich zjistili, že poslední chata, která Královi byla podezřelá, patří nějakému Polákovi z Prahy. Protože bylo vedle jeho adresy i jeho telefonní číslo, mohl mu Veselý přímo z národního výboru zatelefonovat. Polák byl čerstvě zatlučenou okenicí značně překvapen, rozhodl se k okamžité cestě do Kolenovic.
Veselý zatím rozmlouval s ochotným tajemníkem slibujícím při vyšetřování pomoc svou i všech obyvatel obce.
„Znáte všechny muže z Kolenovic ?“ zeptal se.
„Jistě,“ přitakal udiveně, neboť mu taková otázka připadala podivná. V obci s dvěma sty obyvateli se znají všichni. „Pokud chcete někoho z místních lidí podezřívat ze zločinu, tak ztrácíte zbytečně čas. Neznám tady nikoho, kdo by tady byl schopen ženské ublížit. V poslední době se pohybuje po krajině mnoho podivných lidí, po nich byste se měli poohlédnout! Přišlo sem hlášení od soudu, že byl propuštěn z vězení nějaký Kučera, který se loni často pohyboval v okolí Kolenovic. “
„Ten Kučera už někoho zabil?“
„To nevím, ale prý by toho byl schopný.“
„Víte s kým se Holubová často stýkala ?“ ptal se jakoby nevnímal předcházející odpověď.
Tajemník nadiktoval jména šestnácti mladých lidí ve věku od čtrnácti do třiceti let.
Před odchodem ho požádal Veselý, aby nějakým korektním způsobem vyzvěděl, kdo se v neděli odpoledne pohyboval v obci a okolí a mohl sdělit nějaké informace o pohybu neznámých osob.
„Tohle je asi první vesnický tajemník, kterého jsem viděl střízlivého,“ konstatoval Král po opuštění kanceláře.
"To jsi jich asi moc neviděl.“
„Moc asi ne,“ odvětil, přičemž se rozhlížel nervosně po návsi. „Ty, které jsem viděl, bývali pod párou, jako by měli nasávání v náplni práce.“ (M.V.)pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat