8. Italská bunda.
(předchozí část)Ivan se zastavil u pokrouceného stromu nedaleko silnice a pozorně naslouchal. V lese bylo ještě šero, ale na asfalt už dopadali nesmělé ranní sluneční paprsky. V dáli byl slyšet zvuk nějakého automobilu. Vsunul ruku do kapsy svého zmačkaného kabátu, vytáhl odtud prázdnou papírovou krabičku od cigaret. Odhodil ji do suché trávy.
„Kruciš.“ Zaklel tiše.
Přendal sportovní pytel do pravé ruky a hmátl do levé kapsy, byla v ní pouze malá válcovitá svítilna a krabička zápalek. Navlhčil si jazykem rty a naznačil odplivnutí. Několikrát nervosně přešlápl, protože nevěděl, co má nyní provést. Zvědavost byla silnější než pochybnosti. Jeho pozornost upoutal můstek pod vjezdem na lesní cestu. Opatrně se k němu přiblížil, rozhlédl se, všude byl klid, rychle sportovní vak zasunul do roury. Zatlačil ho, kam až dosáhl, otvor zamaskoval dlouhou suchou trávou, na níž hodil několik větviček. Ustoupil asi deset metrů do lesa a prohlížel svou skrýš. Neměl dojem, že by zamaskování otvoru bylo nápadné, otočil se a rychle zmizel v lesním porostu.
Po několika stech metrů se před nim objevila první chata, byl to stařičký zčernalý srub. Srdce se mu rozbušilo nedočkavostí, ale radost mu zkazilo staré auto s pražskou poznávací značkou, stojící vedle chaty. Připlížil se k hranici polen vzdálené asi deset metrů od chaty. Zaslechl silný, pravidelný chrapot svědčící o tom, že nocležník se oddává spokojenému odpočinku ve zdravém lesním prostředí. Určitě byl v chatě sám, protože v tak silném chrapotu by nikdo jiný spát nemohl.
Ivan zase olízl suché rty, touha po cigaretě mu vnukla nápad jak se dostat k penězům. Auto stálo v místě, odkud nebylo vidět na dveře chaty. Připlížil se k němu, Vyšroubování čepičky a vyytočení ventilku bylo dílem okamžiku. Za jemného syčení ucházejícího vzduchu a chrapotu z chaty se přesunul za hranici dřeva a pozoroval jak zadní část auta klesá k zemi. Po chvíli se vrátil a zašrouboval ventilek. Měl nejvyšší čas zmizet v lese, protože v chatě se ozval cvrkot budíku a chrapot ustal.
Již po několika minutách se otevřely dveře a vyšel ven starší štíhlý muž oblečený v černé kožené bundě s prošedivělým porostem hustých vlnitých vlasů na hlavě . V ruce nesl velkou tašku a prázdnou zahradní konev. Když spatřil prázdné kolo hlasitě začal nadávat a vrátil se zpět do chaty. Hned vyšel jen v modrém svetru, otevřel kufr populára a vytáhl zvedák a klíče a začal vyměňovat kolo.
Na tento okamžik Ivan čekal, tiše se připlížil ke dveřím, otevřel je a jako myška vklouzl dovnitř. V okamžiku však byl zpět a běžel do lesa. Zastavil se, až když měl silnici na dohled, aby si prohlédl kořist. V kožené bundě nalezl peněženku s občanským průkazem, řidičským průkazem, nějakými popsanými papíry a patnácti stokorunami. Peníze zastrčil do kapsy na prsou košile, peněženku zasunul do zadní kapsy kalhot. Svlékl kabát a oblékl si bundu. Byla mu velká, ale byla měkká a přiléhavá. Uvědomil si své riskantní počínání, rozhlédl se po lese, ale tam byl klid. Uschoval hnědý kabát pod hromádku větví a šel k silnici.
Když u silnice vytahoval z kanálu uschovaný vak, vyřítilo se v zatáčce nákladní auto Robur světle hnědé barvy. Zvedl ruku, řidič nejdříve nereagoval, začal však brzdit asi po padesáti metrech, po zastavení couval k Ivanovi.
„Pojď si sednout !“ ozvalo se z kabiny.
Za volantem seděl asi pětadvacetiletý světlovlasý muž oblečený do šedomodrého pracovního pláště.
„Jedeš na čundr ?“ zeptal se.
„Jo,“ přikývl.
„Letos to jde.“ Řidič se rozjel. „Teď už se dá spát pod širákem. Takové pěkné počasí na jaře prý nikdo nepamatuje.“
„Hm,“ zahučel na znamení souhlasu.
Řidič se odmlčel, střídal pohledy na silnici s pohledy na Ivana, jemuž začaly být podezřelé. Řidič vzal z prohloubeniny v palubní desce krabičku cigaret a zeptal se:
„Kouříš ?“
„Jo.“ Vzal si třesoucí rukou cigaretu z nabídnuté krabičky a nedočkavě ji zapaloval. Uvědomil si, že od večera nekouřil, byl tedy nejvyšší čas.
„To je pravá kůže ?“ vzal Ivana za rukáv a ohmatával bundu.
„Jo,“ dosvědčil.
„To je italská výroba ?“ zajímal se.
„Jo.“
„Kdes ji koupil ?“ dotíral dále, „v Tuzexu ?“
„Ne.“ Kouřil a vyfukoval skulinou v okně kouř ven. „Koupil jsem ji od kámoše.“
Chvíli bylo ticho, řidič hleděl dopředu a usilovně o něčem přemýšlel. Ivan začal tušit, že příčinu jeho zájmu je černá bunda, kterou má právě na sobě. Tušil také, jaká je její cena.
„Sežeň mi také takovou !“ ozval se po chvíli řidič, „nebo mi prodej tuhle, co máš na sobě.“
„Ale jo,“ souhlasil, „budu si muset pořídit nějaký jiný kabát, v noci bývá ještě zima.“
„Kolik bys za ní chtěl ?“ Kul železo pokud bylo teplé.
„Kolik ?“ opakoval a chvíli přemýšlel, nechtěl se jí zbavit úplně zadarmo, to by bylo podezřelé. Vyfoukl oknem kouř a řekl: „Pět set.“
Řidič sešlápl tak prudce pedál brzdy, že se musel Ivan zapřít silou o palubní desku před sebou.
„Platí, beru,“ zvolal, vytáhl z kapsy peněženku a odpočítával peníze. Potom sejmul s háčku v levém horním rohu kabiny svou hnědou koženou bundu, položil na ni peníze a vše podal Ivanovi. „Tady máš sedm set a k tomu mojí bundu. Svlékej se !“
Ivan strčil bez počítání peníze do kapsy na košili a pomalu se převlékl.
„Dej mi ještě cigaretu !“ požádal.
„Samozřejmě .“ Nemohl odtrhnout oči od vysněného zázraku. Podal mu téměř plnou krabičku startek se slovy „Nechej si je všechny !“
Vylezl z kabiny na silnici, svlékl pracovní plášť a oblékl si bundu. Seděla mu perfektně, pyšně jako manekýn v ní obcházel auto. Když se uklidnil, usedl za volant, ale nerozjel se, protože si vzpomněl na to, že Ivana může Ivana odměnit také jinak. Opět vylezl, šel dozadu a něčím rachotil uvnitř skříňové karoserie.
„Tady si něco vezmi na přilepšení svátků !“ Podával mu plnou nákupní tašku. „Jsou tam nějaké slané housky, koláčky a velikonoční mazance.“
„Díky.“ (M.V.) pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat