Z hospodářského hlediska bývala kopcovitá oblast Novohradských a Slepičích hor převážně zemědělská. Až do konce 19.století byl průmysl zastupován buquoyskými sklárnami a pilami, železárnou u Benešova nad Černou a papírnou u Blanska.
Do roku 1945 obyvatelstvo bydlelo převážně ve vesnicích, v nichž většina budov byla postavena pro potřeby zemědělců. Nezalesněné plochy v blízkosti vesnic bývaly intenzivně kultivovány. V oblasti žilo mnohanásobně víc lidí než v současnosti, což umožňovalo rozvoj obchodu i dobrý odbyt produkce zdejších rolníků a jejich poměrnou prosperitu.
Novohradské hory bývaly proslulé chovem skotu, načemž měla hlavní podíl sklizeň pícnin, hlavně kvalitního horského sena. Po roce 1948 byly postupně odstraněny kamenné meze, a terasovitá políčka byla spojena do velkovýrobních lánů. Dobře přístupná místa byla přeorávaná. Kam velká zemědělská mechanizace nemohla, tam vyrostl les. I přes zanedbatelný ekonomický efekt byly horské lány nákladně obdělávány až do roku 1990. V současnosti zemědělství Novohradských hor přešlo k úplně opačnému extrému, pole se změnila na louky a pastviny, proto i nadále zemědělská půda ubývá a lesní plochy přibývají.
Při vzniku Československa v roce 1918 převažovalo německé obyvatelstvo. Češi, opiti existencí svého nového státu, tupě obrátili pohledy ku Praze a jihočeské příhraničí přehlíželi. Němci v jihočeských horách se jen obtížně přizpůsobovali. Těžce nesli ztrátu své bývalé určité priority. Krátce se sice postavili na odpor, tušíce, že v uměle živeném protirakouském prostředí Československa budou přehlíženi.
Čeští Němci sice měli svou specifickou kulturu, svůj způsob života, ale blíž měli ku Praze než k Berlínu. Za svou vlast považovali českou zemi jako součást Předlitavska. Rozpad Rakouska-Uherska, vytvoření státní hranice uprostřed hor a vliv německé NSDAP byly akty, které je odřízly od alpských zemí, ale podmínky pro připojení k českým zemím nevytvořily.
Navíc do pohraničních hor padaly ty nejtvrdší rány světové hospodářské krize: nezaměstnanost, bída, hlad a kriminalita. Netrvalo dlouho a jako jediné východisko z lesního bludiště se objevila zdánlivě rovná a pevná cesta, jež vedla do nacistického Německa.
Sudetští Němci ve své většině vůbec nestáli o připojení českého příhraničí k Německu, nepovažovali je za optimální řešení svého postavení ve střední Evropě, ale brali to jako nutné zlo i jako určitou satisfakci za rok 1918.
To, že disciplinovaně uposlechli Henleinovu výzvu a následovali vyzývavě blikající nacistické bludičky, mělo pro ně tragické následky. Za opilost německým nacionalizmem zaplatili krvavou kocovinou, stovkami mladých životů, zmařenými na frontách II.světové války, a poválečným vysídlením z Československa.
Pokračování
Do roku 1945 obyvatelstvo bydlelo převážně ve vesnicích, v nichž většina budov byla postavena pro potřeby zemědělců. Nezalesněné plochy v blízkosti vesnic bývaly intenzivně kultivovány. V oblasti žilo mnohanásobně víc lidí než v současnosti, což umožňovalo rozvoj obchodu i dobrý odbyt produkce zdejších rolníků a jejich poměrnou prosperitu.
Novohradské hory bývaly proslulé chovem skotu, načemž měla hlavní podíl sklizeň pícnin, hlavně kvalitního horského sena. Po roce 1948 byly postupně odstraněny kamenné meze, a terasovitá políčka byla spojena do velkovýrobních lánů. Dobře přístupná místa byla přeorávaná. Kam velká zemědělská mechanizace nemohla, tam vyrostl les. I přes zanedbatelný ekonomický efekt byly horské lány nákladně obdělávány až do roku 1990. V současnosti zemědělství Novohradských hor přešlo k úplně opačnému extrému, pole se změnila na louky a pastviny, proto i nadále zemědělská půda ubývá a lesní plochy přibývají.
Při vzniku Československa v roce 1918 převažovalo německé obyvatelstvo. Češi, opiti existencí svého nového státu, tupě obrátili pohledy ku Praze a jihočeské příhraničí přehlíželi. Němci v jihočeských horách se jen obtížně přizpůsobovali. Těžce nesli ztrátu své bývalé určité priority. Krátce se sice postavili na odpor, tušíce, že v uměle živeném protirakouském prostředí Československa budou přehlíženi.
Čeští Němci sice měli svou specifickou kulturu, svůj způsob života, ale blíž měli ku Praze než k Berlínu. Za svou vlast považovali českou zemi jako součást Předlitavska. Rozpad Rakouska-Uherska, vytvoření státní hranice uprostřed hor a vliv německé NSDAP byly akty, které je odřízly od alpských zemí, ale podmínky pro připojení k českým zemím nevytvořily.
Navíc do pohraničních hor padaly ty nejtvrdší rány světové hospodářské krize: nezaměstnanost, bída, hlad a kriminalita. Netrvalo dlouho a jako jediné východisko z lesního bludiště se objevila zdánlivě rovná a pevná cesta, jež vedla do nacistického Německa.
Sudetští Němci ve své většině vůbec nestáli o připojení českého příhraničí k Německu, nepovažovali je za optimální řešení svého postavení ve střední Evropě, ale brali to jako nutné zlo i jako určitou satisfakci za rok 1918.
To, že disciplinovaně uposlechli Henleinovu výzvu a následovali vyzývavě blikající nacistické bludičky, mělo pro ně tragické následky. Za opilost německým nacionalizmem zaplatili krvavou kocovinou, stovkami mladých životů, zmařenými na frontách II.světové války, a poválečným vysídlením z Československa.
Žádné komentáře:
Okomentovat