Titulek tohoto článku po Gottwaldově únorovém převratu vstoupil jako slogan i do učebnic Nejedlého jednotné školní soustavy. Komunisté ho samozřejmě nevymysleli, ozýval se už za roboty a při předchozích různých reformách. Komunisté jej pouze zneužili a obrátili k obrazu svému.
Poválečný hlad po zemědělské půdě sice částečně vyřešila německá půda v pohraničí, která se měla dostat do rukou dosídlenců, ale ve vnitrozemí nastoupila idea třídního boje. Malé výměry málokoho uživily, a ti co půdu měli, se o ní s nikým dělit nechtěli. Spravedlnost byla viděna v kolektivizaci podle vzoru sovětského Ruska.
Proto na venkově vznikaly jako houby po dešti komunistické organizace, do nichž mimo bezzemků vstupovali hlavně živořící zemědělci, chalupníci a domkáři. Proletářská stalinská propaganda u venkovského obyvatelstva, které se v roce 1946 velkou mírou zasloužilo o volební vítězství komunistů, našla úrodné pole. Představa, že se předválečná situace obrátí, ti co byli bohatší zchudnou a ti chudší zbohatnou, byla úžasná.
Po roce 1948 byly založeny stovky družstev, která měla dost lidí, ale neměla zemědělskou půdu. Když se po přidušení větších zemědělů podařilo získat jejich půdu, ukázalo se, že k obdělání půdy a k řízení družstva nestačí mít jen správný profil proletáře, ale také určité odborné znalosti a organizační schopnosti. A také mít k dispozici manuální pracovní síly.
Takzvaná úpadková družstva, jichž byla většina, vyplácela jen symbolické mzdy. Není divu, že lidé z nich chtěli odejít. A byli to většinou větší hospodáři a jejich děti.
"To nedopustíme, aby kulaci odcházeli vydělávat peníze a studovat a my jsme zase dřeli na jejich hektarech," zněl hlas venkovského "pracujícího" lidu. Řešení komunistů bylo jasné: Když vlastník pozemky daruje státu, bude volný, jinak je musí obdělávat v JZD. Darování pozemků státu mělo i jisté výhody, některá družstva těmto dárcům proplatila vložený inventář či připlácela různé renty (např. k důchodu atd).
Novodobé nevolnictví se vztahovalo nejen na vlastníky půdy, ale i na jejich nemajetné potomky. Po roce 1970 sice už povinnost obdělávat v JZD vlastní půdu nebyla uplatňována, bylo možné z družstva odejít, ale vlastník půdy, i když o ní už ani nevěděl, byl pořád antisocialistický element. Vlastnictví více než 10a půdy bylo jako Kainovo znamení, které se objevovalo v posudcích a při vyřizování různých žádostí.
Až do konce osmdesátých let měli notáři povinnost přesvědčovat dědice, aby zemědělskou půdu darovali státu. Pragmatici, kteří toužili po komunistické kariéře a socialistickém blahobytu, obyčejně se s půdou jako nepříjemnou zátěží s radostí rozloučili. Jak čas po listopadovém převratu ukázal, ani takováto loajalita ke komunistickému režimu nebyla odsouzena, ale prakticky oceněna a pozemky byly dárcům vráceny.
Poválečný hlad po zemědělské půdě sice částečně vyřešila německá půda v pohraničí, která se měla dostat do rukou dosídlenců, ale ve vnitrozemí nastoupila idea třídního boje. Malé výměry málokoho uživily, a ti co půdu měli, se o ní s nikým dělit nechtěli. Spravedlnost byla viděna v kolektivizaci podle vzoru sovětského Ruska.
Proto na venkově vznikaly jako houby po dešti komunistické organizace, do nichž mimo bezzemků vstupovali hlavně živořící zemědělci, chalupníci a domkáři. Proletářská stalinská propaganda u venkovského obyvatelstva, které se v roce 1946 velkou mírou zasloužilo o volební vítězství komunistů, našla úrodné pole. Představa, že se předválečná situace obrátí, ti co byli bohatší zchudnou a ti chudší zbohatnou, byla úžasná.
Po roce 1948 byly založeny stovky družstev, která měla dost lidí, ale neměla zemědělskou půdu. Když se po přidušení větších zemědělů podařilo získat jejich půdu, ukázalo se, že k obdělání půdy a k řízení družstva nestačí mít jen správný profil proletáře, ale také určité odborné znalosti a organizační schopnosti. A také mít k dispozici manuální pracovní síly.
Takzvaná úpadková družstva, jichž byla většina, vyplácela jen symbolické mzdy. Není divu, že lidé z nich chtěli odejít. A byli to většinou větší hospodáři a jejich děti.
"To nedopustíme, aby kulaci odcházeli vydělávat peníze a studovat a my jsme zase dřeli na jejich hektarech," zněl hlas venkovského "pracujícího" lidu. Řešení komunistů bylo jasné: Když vlastník pozemky daruje státu, bude volný, jinak je musí obdělávat v JZD. Darování pozemků státu mělo i jisté výhody, některá družstva těmto dárcům proplatila vložený inventář či připlácela různé renty (např. k důchodu atd).
Novodobé nevolnictví se vztahovalo nejen na vlastníky půdy, ale i na jejich nemajetné potomky. Po roce 1970 sice už povinnost obdělávat v JZD vlastní půdu nebyla uplatňována, bylo možné z družstva odejít, ale vlastník půdy, i když o ní už ani nevěděl, byl pořád antisocialistický element. Vlastnictví více než 10a půdy bylo jako Kainovo znamení, které se objevovalo v posudcích a při vyřizování různých žádostí.
Až do konce osmdesátých let měli notáři povinnost přesvědčovat dědice, aby zemědělskou půdu darovali státu. Pragmatici, kteří toužili po komunistické kariéře a socialistickém blahobytu, obyčejně se s půdou jako nepříjemnou zátěží s radostí rozloučili. Jak čas po listopadovém převratu ukázal, ani takováto loajalita ke komunistickému režimu nebyla odsouzena, ale prakticky oceněna a pozemky byly dárcům vráceny.
Ten komu byly pozemky zaabrány násilně se k nim dostat nemůže.
OdpovědětVymazat