Letošní výstava (moderně nazývaná agrosalon) Země živitelka se konala už po pětatřicáté. Při zahájení sice jí předseda poslanecké sněmovny Vlček popřál dalších pětatřicet let, ale její další život v Českých Budějovicích zřejmě spočívá na mnoha okolnostech, hlavně na budoucím vlastníkovi. Úsilí současné vlády, jmenovitě ministra zemědělství Gandaloviče (Na snímku s jihočeským hejtmanem dr.Janem Zahradníkem, ODS), prodat českobudějovické výstaviště je enormní.
Snaha polistopadových organizátorů změnit výstavu Země živitelka, která byla určitou výkladní skříní socializmu, na veletrh zemědělské techniky se daří jen částečně. V českém postsocialistickém velkovýrobním zemědělství je zcela jiná situace než v jiných zemích, kde je hustota zemědělských závodů stonásobně vyšší, z čehož tam vyplývá mnohem větší poptávka po nové technice. V ČR navíc s celkovým snižováním zemědělské výroby klesá i v řadách velkovýrobců počet zájemců o nákup nových zemědělských strojů.
Zvyk je železná košile. Tradiční masu návštěvníků, proudící sem převážně z venkova, příliš nezajímá zemědělská technika za desítky milionů, ale to čemu rozumí a co je jí dostupné. Průměrný návštěvník nehledá ani čističku odpadních vod, kotel ústředního topení, čtyřkolový motocykl či jiné výrobky v hodnotě několik set tisíc korun. Průměrnému návštěvníkovi, který na Zemi živitelku jde vlastně jen na kulturní pořad, je určena jen nabídka ve stáncích trhovců, v nichž opět měla významné zastoupení přírodní léčiva, kosmetika a všudypřítomný textil.
Proti minulosti, kdy největší žně na výstavě měly obchody s potravinami, elektronikou a domácími potřebami, současná nabídka se jeví jako velmi chudá. (snímek ze ZŽ 1978) Zvláštní je pohled na stánky s občerstvením, jejichž počet je přibližně stejný jako za socializmu, a které bez mnohametrových front zákazníků vypadají opuštěně. Zřejmě nabídka více či méně drahých potravin a nápojů, různé kvality - nikoli mimořádné - neláká.
Při pohledu do stánků s občerstvením nezbývá než složit hold bývalým zkušeným prodavačům státního obchodu. Těžké si představit, že by současné prodavačky, které připomínají zpomalený film, dokázaly obsloužit desetinásobné množství socialisticky hladových a žíznivých zákazníků.
Dojem, že stále skromnější Země živitelka v Českých Budějovicích tráví poslední léta, znásobují signály o privatizaci výstaviště. Pokud by se vlastníkem stal Jihočeský kraj, výstaviště by v nezměněné podobě pravděpodobně fungovalo dál. Jiná situace by zřejmě nastala, kdyby výstaviště přešlo na město či přímo na nějakou soukromou společnost. Potom jistě by byly dny Země živitelky sečteny. Bylo by zázrakem, kdyby výstaviště nebylo využito jako stavební plocha a po zavedené značce "Země živitelka" nesáhla Praha, s nově zřízeným výstavištěm v Letňanech, či jiné české město.
Každá obec zoufale shání peníze, velká města nevyjímajíc, ale nůžky mezi venkovskými obcemi a velkoměsty se stále rozevírají. V malých obcích je většinový hlas obyvatelstva slyšet, kdežto ve velkých městech jsou názory obyvatel přehlušeny cinkotem peněz.
Obchodní centra, aquaparky nebo exkluzivní obytné domy zpeněží atraktivní třicetihektarovou plochu uprostřed krajské metropole daleko lépe než výstavy, které ji během roku intenzivně nevyužívají déle než po dva měsíce.
Snaha polistopadových organizátorů změnit výstavu Země živitelka, která byla určitou výkladní skříní socializmu, na veletrh zemědělské techniky se daří jen částečně. V českém postsocialistickém velkovýrobním zemědělství je zcela jiná situace než v jiných zemích, kde je hustota zemědělských závodů stonásobně vyšší, z čehož tam vyplývá mnohem větší poptávka po nové technice. V ČR navíc s celkovým snižováním zemědělské výroby klesá i v řadách velkovýrobců počet zájemců o nákup nových zemědělských strojů.
Zvyk je železná košile. Tradiční masu návštěvníků, proudící sem převážně z venkova, příliš nezajímá zemědělská technika za desítky milionů, ale to čemu rozumí a co je jí dostupné. Průměrný návštěvník nehledá ani čističku odpadních vod, kotel ústředního topení, čtyřkolový motocykl či jiné výrobky v hodnotě několik set tisíc korun. Průměrnému návštěvníkovi, který na Zemi živitelku jde vlastně jen na kulturní pořad, je určena jen nabídka ve stáncích trhovců, v nichž opět měla významné zastoupení přírodní léčiva, kosmetika a všudypřítomný textil.
Proti minulosti, kdy největší žně na výstavě měly obchody s potravinami, elektronikou a domácími potřebami, současná nabídka se jeví jako velmi chudá. (snímek ze ZŽ 1978) Zvláštní je pohled na stánky s občerstvením, jejichž počet je přibližně stejný jako za socializmu, a které bez mnohametrových front zákazníků vypadají opuštěně. Zřejmě nabídka více či méně drahých potravin a nápojů, různé kvality - nikoli mimořádné - neláká.Při pohledu do stánků s občerstvením nezbývá než složit hold bývalým zkušeným prodavačům státního obchodu. Těžké si představit, že by současné prodavačky, které připomínají zpomalený film, dokázaly obsloužit desetinásobné množství socialisticky hladových a žíznivých zákazníků.
Dojem, že stále skromnější Země živitelka v Českých Budějovicích tráví poslední léta, znásobují signály o privatizaci výstaviště. Pokud by se vlastníkem stal Jihočeský kraj, výstaviště by v nezměněné podobě pravděpodobně fungovalo dál. Jiná situace by zřejmě nastala, kdyby výstaviště přešlo na město či přímo na nějakou soukromou společnost. Potom jistě by byly dny Země živitelky sečteny. Bylo by zázrakem, kdyby výstaviště nebylo využito jako stavební plocha a po zavedené značce "Země živitelka" nesáhla Praha, s nově zřízeným výstavištěm v Letňanech, či jiné české město.
Každá obec zoufale shání peníze, velká města nevyjímajíc, ale nůžky mezi venkovskými obcemi a velkoměsty se stále rozevírají. V malých obcích je většinový hlas obyvatelstva slyšet, kdežto ve velkých městech jsou názory obyvatel přehlušeny cinkotem peněz.
Obchodní centra, aquaparky nebo exkluzivní obytné domy zpeněží atraktivní třicetihektarovou plochu uprostřed krajské metropole daleko lépe než výstavy, které ji během roku intenzivně nevyužívají déle než po dva měsíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat