"Kolektivizace byla smršť, která se před třiceti lety přehnala československým venkovem, aby tam nenechala kámen na kameni," napsal v roce 1984 do svého projevu pro toulonskou univerzitu Václav Havel, "jejím následkem byly na jedné straně desítky kriminály zničených životů, obětí položených na oltář vědecké utopie o světlejším zítřku; na druhé straně fakt, že sociálních rozporů a dřiny na venkově ubylo a zemědělská produkce skutečně kvantitativně stoupla."
I dnes občas - při různých výročích - někdo o kolektivizaci napíše hodně zkreslený článek, pohled z velké dálky. Často se odsoudí půl milionu bývalých sedláků a chalupníků za to, že vlastně kolaborovali, podporovali komunistický režim, když do družstev vstoupili, aby se ládovali se na výročních schůzích a jezdili na zájezdy. Nebylo to ani tak jednoduché, jak si tehdejší disident Havel představoval. Byl to vleklý proces, trvalo to téměř tři dlouhá desetiletí, než se na venkově dalo pravdivě hovořit o úbytku dřiny a o zvýšení životní úrovně.
Že před vstupem do JZD předcházelo psychické i fyzické vyčerpání a potom mezi schůzemi a zájezdy byla dlouhá léta každodenní tvrdé práce, včetně nedělí a svátků, nebývá ani zmínka. To se takovým autorům nehodí do "krámu".
Členové JZD byli stejně jako ti vystěhovaní sedláci zbaveni polí a zemědělského majetku, ale na rozdíl od nich pracovali za symbolické mzdy (někdy 5 Kčs a méně za patnáctihodinový pracovní den) a byli vázáni k půdě, tj. v praxi: k družstvům, která ji užívala. Protože základem tehdejšího zemědělství byla stále ruční práce, nedostávalo se pracovních sil, a tak vedení družstev, za pomoci národních výborů, bránila vesnickému obyvatelstvu, členům i nečlenům družstev včetně dorůstajících dětí, ve výběru zaměstnání, studia a odchodu z vesnic.
Družstevníci-bývalí zemědělci a jejich potomci jako vlastníci menších kusů zemědělské půdy stále měli nálepku "kulaků" a reakcionářů, všude za nimi šli posudky, které je hodnotily jako nepřítele socializmu, který si své pozemky může vzít, a tak kolchoz rozložit. (f.Novotný, 10.9.2008)
Pokračování
I dnes občas - při různých výročích - někdo o kolektivizaci napíše hodně zkreslený článek, pohled z velké dálky. Často se odsoudí půl milionu bývalých sedláků a chalupníků za to, že vlastně kolaborovali, podporovali komunistický režim, když do družstev vstoupili, aby se ládovali se na výročních schůzích a jezdili na zájezdy. Nebylo to ani tak jednoduché, jak si tehdejší disident Havel představoval. Byl to vleklý proces, trvalo to téměř tři dlouhá desetiletí, než se na venkově dalo pravdivě hovořit o úbytku dřiny a o zvýšení životní úrovně.
Že před vstupem do JZD předcházelo psychické i fyzické vyčerpání a potom mezi schůzemi a zájezdy byla dlouhá léta každodenní tvrdé práce, včetně nedělí a svátků, nebývá ani zmínka. To se takovým autorům nehodí do "krámu".
Členové JZD byli stejně jako ti vystěhovaní sedláci zbaveni polí a zemědělského majetku, ale na rozdíl od nich pracovali za symbolické mzdy (někdy 5 Kčs a méně za patnáctihodinový pracovní den) a byli vázáni k půdě, tj. v praxi: k družstvům, která ji užívala. Protože základem tehdejšího zemědělství byla stále ruční práce, nedostávalo se pracovních sil, a tak vedení družstev, za pomoci národních výborů, bránila vesnickému obyvatelstvu, členům i nečlenům družstev včetně dorůstajících dětí, ve výběru zaměstnání, studia a odchodu z vesnic.
Družstevníci-bývalí zemědělci a jejich potomci jako vlastníci menších kusů zemědělské půdy stále měli nálepku "kulaků" a reakcionářů, všude za nimi šli posudky, které je hodnotily jako nepřítele socializmu, který si své pozemky může vzít, a tak kolchoz rozložit. (f.Novotný, 10.9.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat