Dnes je to 70 let, co abdikoval prezident Edvard Beneš. Bylo to pět dní po kapitulaci, po přistoupení na podmínky Mnichovské smlouvy, kterou bylo české pohraničí přiřčeno Německu. Své odstoupení čtyřiapadesátiletý Beneš vysvětlil v dopise zaslaném premiérovi Janu Syrovému:
"Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech mám dělat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj úřad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům za všechnu spolupráci a přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase příjdou doby lepší, doby klidné a účinné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid."
Řada lidí včetně politiků a historiků uváděla, že několik dní období po "Mnichovu" Beneše duševně tak poznamenalo, že se "mnichovského závaží" až do smrti nezbavil. Celou válku prožil v zoufalé snaze obhájit správnost svého jednání. Sám ze sebe udělal štvance před svými ambicemi, protože v duchu si abdikaci nechtěl připustit, vydával se nadále za jediného českého a slovenského prezidenta. Snaha pomstít se těm, kteří ho do této situace dostali, byla doprovázena dalšími nepochopitelnými činy, například orientací na sovětské Rusko.
O tom, že Beneš nebyl psychicky v nejlepším pořádku svědčí dopis, který před odletem do Londýna 22. října 1938 poslal představiteli československé kultury Karlu Čapkovi:
„Nemyslete si, že se vzdávám. Nikdy. Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mně dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kde všechno bude v sázce, ale já jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život roku 1917 Sovětský svaz a který jsme konec konců i my podporovali, se neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak pro sebe získá nejvíce práv……..“
Nemocnému Karlu Čapkovi se po obdržení dopisu také zhroutila idea prvorepublikové demokracie, kterou Masarykovi pomáhal tvořit. Čapek, spisovatel světového jména, od té doby chřadl a za dva měsíce zemřel údajně na „nezájem na životě“.
"Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech mám dělat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj úřad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům za všechnu spolupráci a přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase příjdou doby lepší, doby klidné a účinné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid."Řada lidí včetně politiků a historiků uváděla, že několik dní období po "Mnichovu" Beneše duševně tak poznamenalo, že se "mnichovského závaží" až do smrti nezbavil. Celou válku prožil v zoufalé snaze obhájit správnost svého jednání. Sám ze sebe udělal štvance před svými ambicemi, protože v duchu si abdikaci nechtěl připustit, vydával se nadále za jediného českého a slovenského prezidenta. Snaha pomstít se těm, kteří ho do této situace dostali, byla doprovázena dalšími nepochopitelnými činy, například orientací na sovětské Rusko.
O tom, že Beneš nebyl psychicky v nejlepším pořádku svědčí dopis, který před odletem do Londýna 22. října 1938 poslal představiteli československé kultury Karlu Čapkovi:
„Nemyslete si, že se vzdávám. Nikdy. Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mně dala svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kde všechno bude v sázce, ale já jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život roku 1917 Sovětský svaz a který jsme konec konců i my podporovali, se neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak pro sebe získá nejvíce práv……..“
Nemocnému Karlu Čapkovi se po obdržení dopisu také zhroutila idea prvorepublikové demokracie, kterou Masarykovi pomáhal tvořit. Čapek, spisovatel světového jména, od té doby chřadl a za dva měsíce zemřel údajně na „nezájem na životě“.
Žádné komentáře:
Okomentovat