Poučení z krizového vývoje pravice.

Je až s podivem, že v době, kdy demokratický režim může slavit úspěchy téměř na každém kroku, vracejí se do politiky komunisté. Ti politici, co právě jsou ve vládě, vždy říkají, že se máme jako nikdy předtím. Sice ještě mámě nějaký krůček k životní úrovni starých zemí EU, ale těch lidí, kteří jsou postiženi politickým systémem, je prý tak málo, že nemohou ve volbách tvořit nějakou významnou část.

Přesto, přes všechny úspěchy a pozitivní opatření, pravice není schopna využít situace ke své propagaci. Motá se ve svých kauzách, neumí oslovit lidi, je rozeštvaná a neschopná akce. Navíc je diskreditovaná různými kauzami a obhajobou špatných morálních principů.

1. Malé politické strany bez masového zázemí se musejí spoléhat na sponzory a od toho už se odvíjí korupce. Té nelze zabránit. V malých stranách není potom výběr schopnějších lidí.
   
2. Bezideovost. Volební strategie manifestovaná nějakými programy je většinou pro lidi nečitelná. Tu rozhodující strany nemají nebo ji mají zúženou (ekologie, křesťanské myšlenky). Doktrína privatizace a přechodu k tržnímu hospodářství z devadesátých let už vyšuměla - a není jiná, vyjma záporných opatření. Pravice neví, co chce, neví čím pozitivním oslovit lidi.
   
3. Nekomunikace. Povýšenecké postoje politiků, neschopnost vysvětlit základní věci. Typický je Julínek. Neumí vysvětlit nic. Nedovede vysvětlit, ani kam poplatky u lékařů jdou a jak se použijí. Prostě peníze slíbili nějaké skupině (třeba lékárníkům) - určitě ne zadarmo - a lidem se to prostě nemůže otevřeně říct. Topolánek je tak zaujat svým politikařením, že o ničem jiném nedovede mluvit.
   
4. Stranické sektářství. Člen ODS není schopen kritizovat Klausovy činy v devadesátých letech, nebo třeba i potom. Není schopen se pravdivě postavit a říci: „to bylo špatně, my už to dělat nebudeme“. V tom je právě síla politických stran v Americe, že se vždy dovedou distancovat od předchozí politiky. Dnešní strany táhnou za sebou celou tu špínu, stále se s ní ztotožňují a nedovedou se jí zbavit.
   
5. Nové politické strany se nemohou do politiky dostat, protože nemají prostředky a protože parlamentní strany jim v tom brání všemi dostupnými prostředky. Dnešní strany se stávají sektami, oddělují se stále více od občanů, stále více zapadají do sektářského bahna, starají se jen o sebe a svoje posty. Pravicoví politici jsou v povýšenosti téměř mistry.
   
6. Orientace na blbečky. Volby se orientují na nejubožejší a nejhloupější část veřejnosti. Typické jsou poslední volby, kdy ČSSD dělala zápornou pomlouvačnou kampaň, která je velmi účinná v oné části méně inteligentních a materiálně orientovaných lidí bez zodpovědnosti. Ale pravice nevyužila oslovit lidi myslící. Nedala jim ideu, kterou by přijali.
   
7. Protože pravice tentokrát neměla čtvrté cenové skupině co slíbit, tak prohrála. Přitom i mnoho těch, kteří volili ČSSD, do čtvrté cenovky nepatří a demagogické politiky by nevolili, kdyby pravice měla nějakou smysluplnou a zodpovědnou ideu, nezašpiněnou skupinovými zájmy, a dovedla ji vysvětlit.
   
8. Bělogvardějský efekt. Rozhádanost a ideová nejednotnost, vzájemné boje a podrážení je typické více pro pravici než pro levici. Od té doby, co se pravice zbavila národních vizí, práce pro vlast a národ, nemá myšlenku, na základě které by se sjednocovala. Pouhé prosazování materiálního prospěchu, plédování trhu a vize bohatství pro některé, není jednotící myšlenkou. (Kráceno)(Zdroj:Konzervativní strana, Vlastimil Podracký,24.11.2008)