Pýcha předchází pád
"Kdo nekrade, okrádá rodinu." Tuto poznámku kdysi v televizi pronesl jako kritiku společnosti Gustáv Husák. Aní v armádě se poctivost nepěstovala, i když to, čemu se v civilu říká krádež, na vojně se nazývalo přemisťování. Co se výstroje týkalo, tak to byla nekonečná řetězová reakce. Když se něco ztratilo, nezbývalo než to vzít jinde. Ovšem krádež tří štik z bazénu před hlavní budovou trochu vybočila.
Pytláctví je stará vášeň - ostatně bylo o něm napsáno nemálo knih a nafilmováno nemálo filmů. Na Třeboňsku, kde koupit rybu není problém, stále převládá názor, že koupená ryba není chutná. Je však třeba rozlišovat mezi vášní pytláků, jimž ke štěstí stačí celý den se brodit v bahně, aby přinesli domů dvě rybičky, které by si snadno za několik korun koupili, a mezi organizovanými zloději, kteří kvůli zisku vypustí a vyloví celý rybník.
Povaloval jsem se na posteli, po noční službě měl jsem měl spát. Sloužili jsme čtyřiadvacetihodinové směny, ve všední den se po směně většinou spát dalo, ale v neděli, když pořád někdo hulákal a s něčím mlátil, by to snad nedokázala ani mrtvola. Asi v půl deváté kdosi volal: "Pojďte se podívat na kapitální úlovek!"
Kolem kruhového bazénku, jehož průměr byl asi 4 m, už se těsnil houf vojáků. Plavaly tam tři štiky, žádné z nich k jednomu metru délky moc nechybělo. Jako polena do hranice. Obdivná slova zaznívala ze všech stran. Středem chvály byl také praporčík Mixa, zářící pýchou. Měl ten den na rotě jakýsi dozor, a tak před nástupem do služby si s prutem zajel na motorce k řece. Neustále opakoval, jakým způsobem se mu lov podařil. Bylo na něm vidět, že si připadá jako mistr světa v rybolovu.
I pohled na mimořádný rybářský úlovek se omrzí. Houf se rozešel užívat neděli v suchu pod střechou. Mixa se samozřejmě potřeboval pochlubit u co nejvíce lidí. Vydal se k důstojnickým bytovkám, vzdáleným asi půl kilometru. Podařilo se mu ovšem najít a vytáhnout do kasáren jen jednoho důstojníka, který však v "chytrostí" vydal za celý štáb, za všechny důstojníky, ale i většinu záklaďáků. Byl to zástupce velitele pro věci politické kapitán Strnad.
Když se přihnali k bazénu, Mixa nevěřil svým očím. Štiky tam nebyly. Politruk mu okamžitě začal vytýkat, že zesměšňování nadřízených je i mimo službu nevkusné a nedovolené a bude se muset disciplinárně řešit. A spěchal domů. Mixa se rozběhl k dozorčímu roty. Ten samozřejmě o štikách nic nevěděl. Praporčík se vydal na ložnice. Obcházel jednu za druhou: "Tak, hoši, už bylo srandy dost, kde jsou ty štiky?" Nikdo nevěděl. Jen krčení ramen. Vydal se prohledávat požární kádě, kanály, stoky a kdejaký kout. Bez úspěchu, jako by se země se štikami slehla.
Po obědě už se Mixa dal do prohledávání systematického. Štika není špendlík, aby se ztratila. Prohlédl umyvárnu, zašťoural do kotlů v kuchyni, prošel garáže. I hledání pod postelemi bylo neúspěšné. Následovala prohlídka skříní. Nic. Vojáci se tvářili lhostejně, ve skutečnosti se bavili. Mixa byl totiž padouch, který dostal spoustu lidí do arestu.
Mezi civilisty si nechal říkat "pane doktore", i když jeho nejvyšším vzděláním byl kovářský výuční list. K naší rotě přišel od Pohraniční stráže , kde dělal promítače v kině (byl kvůli nějakému přestupku propuštěn). Nestal se hned doktorem, nýbrž dostal funkci proviantního náčelníka. Když mu ve sklepě s otevřenými okny zmrzla fůra brambor, uznali velitelé, že nejméně škody může udělat jako zdravotník. Vojáků bylo dost, nebyla jich zřejmě škoda jako brambor. Právě v té v době, kdy jsem k odloučené rotě byl převelen, Mixa převzal ordinaci. Předtím prodělal několikadenní kurz ve vojenské nemocnici, byl povýšen a stal se lékařem pro více než sto lidí. Co celý den dělal v lékařské ordinaci, to mě tenkrát nezajímalo, jisté je, že tam měl tak asi jednoho pacienta za měsíc.
Neodvážil jsem se do Mixovy ordinace jít, ani když mi bylo hodně špatně. Kdo tam byl, vyprávěl horror. Byl to například parťák Venca, bodrý klatovák, kterému se na noze nehojila malá ranka. Od "doktora" Mixy si přinesl šedivou plechovou krabičku s mastí a německou etiketou. Nebylo těžké přečíst, že se jedná o mast na omrzliny, z roku 1942, a pochopit, že jde o zásoby wermachtu, které se nedostaly ke Stalingradu (Volgogradu), a patrně uvázly na českém území.
Ač Mixa byl vojenský "doktor", nevyhnul se dvěma základním vojenským chorobám: věčné žízní a nedostatku peněz. Léčil se tím, že se potuloval po hospodách, do kterých načerno chodili záklaďáci. Do basy se nikomu nechtělo, a tak hoši upláceli. Pivo sice stálo jen 1,20 Kčs, ale měsíční žold 75 Kčs nebyl bezedný. Tak se stávalo, že o někom, kdo byl venku načerno, velitel roty věděl, o někom ne. Informátor byl jasný. Minimální taxa byla 14 dní v týnské věznici.
Ač se Mixa vší silou a všemi možnými prostředky snažil ztracené štiky najít, prosil, vyhrožoval, štiky prostě nebyly. Po setmění hledání vzdal.
Měl jsem tušení, že ve výlovu štik má prsty parta "provianťáků", která v garážích často pořádala hostinu z toho, co se právě podařilo ulovit, od vlaštovek až po kočky a psy. Že štiky vylovili a zabalili do dek jsem pochopil, ale jakým způsobem deky dostali do uzamčeného intendančního skladu, a potom ven, to jsem se nikdy nedozvěděl. (M.Veselý)
Pokračování
"Kdo nekrade, okrádá rodinu." Tuto poznámku kdysi v televizi pronesl jako kritiku společnosti Gustáv Husák. Aní v armádě se poctivost nepěstovala, i když to, čemu se v civilu říká krádež, na vojně se nazývalo přemisťování. Co se výstroje týkalo, tak to byla nekonečná řetězová reakce. Když se něco ztratilo, nezbývalo než to vzít jinde. Ovšem krádež tří štik z bazénu před hlavní budovou trochu vybočila.
Pytláctví je stará vášeň - ostatně bylo o něm napsáno nemálo knih a nafilmováno nemálo filmů. Na Třeboňsku, kde koupit rybu není problém, stále převládá názor, že koupená ryba není chutná. Je však třeba rozlišovat mezi vášní pytláků, jimž ke štěstí stačí celý den se brodit v bahně, aby přinesli domů dvě rybičky, které by si snadno za několik korun koupili, a mezi organizovanými zloději, kteří kvůli zisku vypustí a vyloví celý rybník.
Povaloval jsem se na posteli, po noční službě měl jsem měl spát. Sloužili jsme čtyřiadvacetihodinové směny, ve všední den se po směně většinou spát dalo, ale v neděli, když pořád někdo hulákal a s něčím mlátil, by to snad nedokázala ani mrtvola. Asi v půl deváté kdosi volal: "Pojďte se podívat na kapitální úlovek!"
Kolem kruhového bazénku, jehož průměr byl asi 4 m, už se těsnil houf vojáků. Plavaly tam tři štiky, žádné z nich k jednomu metru délky moc nechybělo. Jako polena do hranice. Obdivná slova zaznívala ze všech stran. Středem chvály byl také praporčík Mixa, zářící pýchou. Měl ten den na rotě jakýsi dozor, a tak před nástupem do služby si s prutem zajel na motorce k řece. Neustále opakoval, jakým způsobem se mu lov podařil. Bylo na něm vidět, že si připadá jako mistr světa v rybolovu.
I pohled na mimořádný rybářský úlovek se omrzí. Houf se rozešel užívat neděli v suchu pod střechou. Mixa se samozřejmě potřeboval pochlubit u co nejvíce lidí. Vydal se k důstojnickým bytovkám, vzdáleným asi půl kilometru. Podařilo se mu ovšem najít a vytáhnout do kasáren jen jednoho důstojníka, který však v "chytrostí" vydal za celý štáb, za všechny důstojníky, ale i většinu záklaďáků. Byl to zástupce velitele pro věci politické kapitán Strnad.
Když se přihnali k bazénu, Mixa nevěřil svým očím. Štiky tam nebyly. Politruk mu okamžitě začal vytýkat, že zesměšňování nadřízených je i mimo službu nevkusné a nedovolené a bude se muset disciplinárně řešit. A spěchal domů. Mixa se rozběhl k dozorčímu roty. Ten samozřejmě o štikách nic nevěděl. Praporčík se vydal na ložnice. Obcházel jednu za druhou: "Tak, hoši, už bylo srandy dost, kde jsou ty štiky?" Nikdo nevěděl. Jen krčení ramen. Vydal se prohledávat požární kádě, kanály, stoky a kdejaký kout. Bez úspěchu, jako by se země se štikami slehla.
Po obědě už se Mixa dal do prohledávání systematického. Štika není špendlík, aby se ztratila. Prohlédl umyvárnu, zašťoural do kotlů v kuchyni, prošel garáže. I hledání pod postelemi bylo neúspěšné. Následovala prohlídka skříní. Nic. Vojáci se tvářili lhostejně, ve skutečnosti se bavili. Mixa byl totiž padouch, který dostal spoustu lidí do arestu.
Mezi civilisty si nechal říkat "pane doktore", i když jeho nejvyšším vzděláním byl kovářský výuční list. K naší rotě přišel od Pohraniční stráže , kde dělal promítače v kině (byl kvůli nějakému přestupku propuštěn). Nestal se hned doktorem, nýbrž dostal funkci proviantního náčelníka. Když mu ve sklepě s otevřenými okny zmrzla fůra brambor, uznali velitelé, že nejméně škody může udělat jako zdravotník. Vojáků bylo dost, nebyla jich zřejmě škoda jako brambor. Právě v té v době, kdy jsem k odloučené rotě byl převelen, Mixa převzal ordinaci. Předtím prodělal několikadenní kurz ve vojenské nemocnici, byl povýšen a stal se lékařem pro více než sto lidí. Co celý den dělal v lékařské ordinaci, to mě tenkrát nezajímalo, jisté je, že tam měl tak asi jednoho pacienta za měsíc.
Neodvážil jsem se do Mixovy ordinace jít, ani když mi bylo hodně špatně. Kdo tam byl, vyprávěl horror. Byl to například parťák Venca, bodrý klatovák, kterému se na noze nehojila malá ranka. Od "doktora" Mixy si přinesl šedivou plechovou krabičku s mastí a německou etiketou. Nebylo těžké přečíst, že se jedná o mast na omrzliny, z roku 1942, a pochopit, že jde o zásoby wermachtu, které se nedostaly ke Stalingradu (Volgogradu), a patrně uvázly na českém území.
Ač Mixa byl vojenský "doktor", nevyhnul se dvěma základním vojenským chorobám: věčné žízní a nedostatku peněz. Léčil se tím, že se potuloval po hospodách, do kterých načerno chodili záklaďáci. Do basy se nikomu nechtělo, a tak hoši upláceli. Pivo sice stálo jen 1,20 Kčs, ale měsíční žold 75 Kčs nebyl bezedný. Tak se stávalo, že o někom, kdo byl venku načerno, velitel roty věděl, o někom ne. Informátor byl jasný. Minimální taxa byla 14 dní v týnské věznici.
Ač se Mixa vší silou a všemi možnými prostředky snažil ztracené štiky najít, prosil, vyhrožoval, štiky prostě nebyly. Po setmění hledání vzdal.
Měl jsem tušení, že ve výlovu štik má prsty parta "provianťáků", která v garážích často pořádala hostinu z toho, co se právě podařilo ulovit, od vlaštovek až po kočky a psy. Že štiky vylovili a zabalili do dek jsem pochopil, ale jakým způsobem deky dostali do uzamčeného intendančního skladu, a potom ven, to jsem se nikdy nedozvěděl. (M.Veselý)
Žádné komentáře:
Okomentovat