Hlavním problémem ve vztazích mezi Rakušany a Čechy je jazyková bariéra. Tvrdí to organizátoři kursů češtiny ve Waldviertelu. Čeština by prý měla být jedním ze dvou cizích jazyků, které by Rakušané měli znát. Nejedná se o cizí a hodně vzdálený jazyk, neboť stejně jako němčina je to jazyk indoevropský.
Neschopnost domluvit se u sousedů je hendikepem především ze strany Rakušanů, jichž češtinu ovládá mnohem méně než Čechů němčinu. Rakušané dávají přednost angličtině a franštině, s nimiž se ve světě lépe domluví. Snaží se však situaci změnit.
Ani v českých zemích není možné hovořit o tom, že dnes by Češi němčině jako světovému jazyku dávali přednost před jinými, především angličtinou. Výjimkou jsou příhraniční oblasti, v jihočeském kraji se němčinu ve školách učí deset tisíc dětí. Příčinou odporu k německému jazyku je nejen tradiční české maloměšťáctví s módními horečkami (pokrytecké učení němčiny za protektorátu, ruštiny po válce a angličtiny v současnosti), ale i zkušenosti s nacisty, kteří němčinu povyšovali nad ostatní jazyky. Navíc přežívá, hlavně v Praze a severních Čechách, duch národního obrození 19. století, kdy němčina byla i v českých zemích úředním jazykem.
Byl to český a moravský venkov, jehož zásluhou se v České koruně němčina ani za 400 let vlády Habsburků nestala domácí řečí. Venkovani k vzájemné domluvě cizí jazyky nepotřebují. Nechtějí se učit cizí řeči stejně jako ti Eskymáci, o nichž Haškův jednoročák Marek vyprávěl, že potopili německou školu, kterou jim monarchie ve své kolonii Země Františka Josefa vybudovala na ledové kře.
S tím násilným poněmčováním českých zemí to samozřejmě nikdy (ani za protektorátu) nebylo tak vážné, jak různí rádobyvlasteci vykládali, v důsledku prospěchářství některých městských vrstev obyvatelstva šlo spíše o dobrovolnou záležitost.
Monarchie je dávno minulostí, rozprášeni po druhé světové válce byli po světě i čeští Němci, kteří ovládáním obou jazyků tvořili důležitou spojnici mezi zeměmi českými, německými a rakouskými. Po pětačtyřiceti létech železné opony je jazyk asi opravdu jedinou překážkou k intenzivnější spolupráci mezi Čechy a Rakušany. Vždyť povahově ani způsobem života se oba národy od sebe prakticky neodlišují.
V příhraniční dolnorakouské oblasti Waldviertel v současnosti probíhá kampaň propagující češtinu. V gmündské galerii "Palmenhaus" (dar rakouských bank městu Gmünd) v současnosti probíhá kurs češtiny, který navštěvuje 100 lidí. Mnohem větší předpoklad k naučení češtiny mají dolnorakouské děti. Český jazyk je vyučován ve 138 obecných školách (okolo 20.000 žáků) a v 82 mateřských školách (3.200 dětí).
Podle vyjádření dolnorakouských propagátorů výuky českého jazyka nejedná se jim prý jen o módní kooperaci, ale také o pracovní místa. Velké množství obyvatel Waldviertlu je nuceno za prací dojíždět do vzdálené Vídně (150km), přičemž stejnou práci by našli v mnohem bližších Českých Budějovicích (50 km) a dalších jihočeských městech. Řešila by se tím i nezaměstnanost, která ve Waldviertlu je proti českému jihu dvojnásobná.
Otázkou je, jestli by Rakušané chtěli pracovat za průměrnou mzdu, která je v jižních Čechách mnohem nižší (780 euro) než ve Waldviertlu (2.150 euro)? Třeba se příjmy jednou vyrovnají. Rakouští obchodníci trpělivě čekají na masový příliv solventních Čechů už 19 let.
Neschopnost domluvit se u sousedů je hendikepem především ze strany Rakušanů, jichž češtinu ovládá mnohem méně než Čechů němčinu. Rakušané dávají přednost angličtině a franštině, s nimiž se ve světě lépe domluví. Snaží se však situaci změnit.
Ani v českých zemích není možné hovořit o tom, že dnes by Češi němčině jako světovému jazyku dávali přednost před jinými, především angličtinou. Výjimkou jsou příhraniční oblasti, v jihočeském kraji se němčinu ve školách učí deset tisíc dětí. Příčinou odporu k německému jazyku je nejen tradiční české maloměšťáctví s módními horečkami (pokrytecké učení němčiny za protektorátu, ruštiny po válce a angličtiny v současnosti), ale i zkušenosti s nacisty, kteří němčinu povyšovali nad ostatní jazyky. Navíc přežívá, hlavně v Praze a severních Čechách, duch národního obrození 19. století, kdy němčina byla i v českých zemích úředním jazykem.
Byl to český a moravský venkov, jehož zásluhou se v České koruně němčina ani za 400 let vlády Habsburků nestala domácí řečí. Venkovani k vzájemné domluvě cizí jazyky nepotřebují. Nechtějí se učit cizí řeči stejně jako ti Eskymáci, o nichž Haškův jednoročák Marek vyprávěl, že potopili německou školu, kterou jim monarchie ve své kolonii Země Františka Josefa vybudovala na ledové kře.
S tím násilným poněmčováním českých zemí to samozřejmě nikdy (ani za protektorátu) nebylo tak vážné, jak různí rádobyvlasteci vykládali, v důsledku prospěchářství některých městských vrstev obyvatelstva šlo spíše o dobrovolnou záležitost.
Monarchie je dávno minulostí, rozprášeni po druhé světové válce byli po světě i čeští Němci, kteří ovládáním obou jazyků tvořili důležitou spojnici mezi zeměmi českými, německými a rakouskými. Po pětačtyřiceti létech železné opony je jazyk asi opravdu jedinou překážkou k intenzivnější spolupráci mezi Čechy a Rakušany. Vždyť povahově ani způsobem života se oba národy od sebe prakticky neodlišují.
V příhraniční dolnorakouské oblasti Waldviertel v současnosti probíhá kampaň propagující češtinu. V gmündské galerii "Palmenhaus" (dar rakouských bank městu Gmünd) v současnosti probíhá kurs češtiny, který navštěvuje 100 lidí. Mnohem větší předpoklad k naučení češtiny mají dolnorakouské děti. Český jazyk je vyučován ve 138 obecných školách (okolo 20.000 žáků) a v 82 mateřských školách (3.200 dětí).
Podle vyjádření dolnorakouských propagátorů výuky českého jazyka nejedná se jim prý jen o módní kooperaci, ale také o pracovní místa. Velké množství obyvatel Waldviertlu je nuceno za prací dojíždět do vzdálené Vídně (150km), přičemž stejnou práci by našli v mnohem bližších Českých Budějovicích (50 km) a dalších jihočeských městech. Řešila by se tím i nezaměstnanost, která ve Waldviertlu je proti českému jihu dvojnásobná.
Otázkou je, jestli by Rakušané chtěli pracovat za průměrnou mzdu, která je v jižních Čechách mnohem nižší (780 euro) než ve Waldviertlu (2.150 euro)? Třeba se příjmy jednou vyrovnají. Rakouští obchodníci trpělivě čekají na masový příliv solventních Čechů už 19 let.
Žádné komentáře:
Okomentovat