Tomáš Baťa za svého nástupce určil svého bratra Jana. Následující roky ukázaly, že to bylo správné rozhodnutí.
Jan Baťa jako páté dítě ševce Antonína Bati se narodil 7.3.1898 v Uherském Hradišti. Křestní jméno Antonín si ke svému jménu nechal připsat až roku 1939, když odcházel do emigrace, jako doklad kontinuity se starým ševcovským rodem.
Po maturitě, vykonané v Německu, Jan Baťa odjel do USA, kde v Lynnu, v letech 1919-1920, neúspěšně zkoušel uvést do chodu továrnu svého bratra. Poté se vrátil do Evropy a dva roky vedl filiálku v Londýně. Několikrát se s bratrem Tomášem rozešel, ale nakonec se vždy do Zlína vrátil.
Byl to pravděpodobně právě Jan Baťa, kdo v roce 1922 přišel s nejodvážnějším obchodním trikem, který kdy Baťové provedli. Po dohodě s ministrem financí Aloisem Rašínem snížili ceny všeho zboží o 50%. Výsledkem byl nákupní boom, jaký české země nikdy nezažily. V letech hospodářské krize to byl opět Jan Baťa, kdo dokázal pro firmu Baťa objevit cestu k dalšímu rozvoji. Vymyslel lest na vysoká cla, navrhl stavění továren přímo v cizích zemích. Rovněž jeho návrhy na celkové změny našeho hospodářství jsou velmi pozoruhodné (shrnul je v knize „Budujme stát pro 40 milionů“, vydané v roce 1937.
Smrt bratra i fakt, že mu Tomáš v závěti svěřil firmu, Jana Baťu překvapily. Snad právě proto na rozvoj firmy dal všechny své schopnosti. Za sedm tučných let, kdy potom Jan Baťa stál v čele Baťových závodů, se jejich počet zvýšil pětkrát (z 24 na 120), počet prodejen narostl z 2.600 a na 5 810. Za tento relativně krátký časový úsek vzrostl počet zaměstnanců z 20.000 na 106 000. Právě za jeho ředitelování, když se soustředil na budování závodů v zahraničí, došlo k největšímu rozmach Baťova obuvnického impéria. Zastavila ho válka a to, co po ní následovalo.
Jan Baťa nebyl jen velký podnikatel, koncem 30. let byl tak známou osobností veřejného života, že po Benešově abdikaci byl navrhován na funkci prezidenta. Politice nerozuměl, její zásluhou se k němu štěstí obrátilo zády. V nešťastném roce 1938 se hodně angažoval v otázce Slovenska. Beneš i Tiso, dva prohnaní politikové, však zneužívali jeho naivity, rovného charakteru a dobré vůle. Jan Baťa byl ale rozhodným zastáncem obrany státu před Hitlerem a sám šel příkladem - například věnoval na obranu země 30 milionů korun. Po kapitulaci byl jedním z nejhlasitějších kritiků Mnichovské dohody a pasivity prezidenta Beneše. To mu Beneš nikdy neodpustil.
Jan Baťa byl potom zatčen v Německu, při pracovní cestě. Výměnou za propuštění byl přinucen sejít se s nacistickým pohlavárem Hermannem Göringem. Ačkoliv se snažil schůzce vyhnout a oddaloval jí, nakonec k ní přece jen došlo. Hned po ní emigroval do USA. Přesto po válce se tato jediná schůzka stala základem obvinění z toho, že Baťa pracovat pro nacisty.
Během války Jan Baťa pobýval v USA nebo v Brazilii. Navyšel mu tah s akciemi. Jejich převedením na vdovu po tragicky zesnulém bratrovi Tomášovi sice přispěl k tomu, že Baťových závodů se nacisté nezmocnili, tím ale, jak se ukázalo po válce, přišel o svůj majetek. Během válečné emigrace odmítal veřejně vystupovat, což mu vyneslo zápis ve spojenecké černé knize nacistických spolupracovníků. Exilový prezident Beneš samozřejmě při své mstivosti vítal všechny vymyšlené důkazy jako vhodné argumenty v procesu, který proti Janu Baťovi chystal.
Baťovy podniky podléhaly poválečnému znárodnění, ale měly být vyvlastněny za náhradu, která by v tpmto případě byla velmi vysoká. Jedinou možností, jak se stát mohl této povinnosti vyhnout, bylo odsouzení Bati pro kolaboraci. Celý soudní proces s Baťou se odehrál pouze proto, aby na území Československa bylo možné bezplatně zkonfiskovat veškerý majetek Baťových závodů.
ilustr.foto
Jan Baťa jako páté dítě ševce Antonína Bati se narodil 7.3.1898 v Uherském Hradišti. Křestní jméno Antonín si ke svému jménu nechal připsat až roku 1939, když odcházel do emigrace, jako doklad kontinuity se starým ševcovským rodem.
Po maturitě, vykonané v Německu, Jan Baťa odjel do USA, kde v Lynnu, v letech 1919-1920, neúspěšně zkoušel uvést do chodu továrnu svého bratra. Poté se vrátil do Evropy a dva roky vedl filiálku v Londýně. Několikrát se s bratrem Tomášem rozešel, ale nakonec se vždy do Zlína vrátil.Byl to pravděpodobně právě Jan Baťa, kdo v roce 1922 přišel s nejodvážnějším obchodním trikem, který kdy Baťové provedli. Po dohodě s ministrem financí Aloisem Rašínem snížili ceny všeho zboží o 50%. Výsledkem byl nákupní boom, jaký české země nikdy nezažily. V letech hospodářské krize to byl opět Jan Baťa, kdo dokázal pro firmu Baťa objevit cestu k dalšímu rozvoji. Vymyslel lest na vysoká cla, navrhl stavění továren přímo v cizích zemích. Rovněž jeho návrhy na celkové změny našeho hospodářství jsou velmi pozoruhodné (shrnul je v knize „Budujme stát pro 40 milionů“, vydané v roce 1937.
Smrt bratra i fakt, že mu Tomáš v závěti svěřil firmu, Jana Baťu překvapily. Snad právě proto na rozvoj firmy dal všechny své schopnosti. Za sedm tučných let, kdy potom Jan Baťa stál v čele Baťových závodů, se jejich počet zvýšil pětkrát (z 24 na 120), počet prodejen narostl z 2.600 a na 5 810. Za tento relativně krátký časový úsek vzrostl počet zaměstnanců z 20.000 na 106 000. Právě za jeho ředitelování, když se soustředil na budování závodů v zahraničí, došlo k největšímu rozmach Baťova obuvnického impéria. Zastavila ho válka a to, co po ní následovalo.
Jan Baťa nebyl jen velký podnikatel, koncem 30. let byl tak známou osobností veřejného života, že po Benešově abdikaci byl navrhován na funkci prezidenta. Politice nerozuměl, její zásluhou se k němu štěstí obrátilo zády. V nešťastném roce 1938 se hodně angažoval v otázce Slovenska. Beneš i Tiso, dva prohnaní politikové, však zneužívali jeho naivity, rovného charakteru a dobré vůle. Jan Baťa byl ale rozhodným zastáncem obrany státu před Hitlerem a sám šel příkladem - například věnoval na obranu země 30 milionů korun. Po kapitulaci byl jedním z nejhlasitějších kritiků Mnichovské dohody a pasivity prezidenta Beneše. To mu Beneš nikdy neodpustil.
Jan Baťa byl potom zatčen v Německu, při pracovní cestě. Výměnou za propuštění byl přinucen sejít se s nacistickým pohlavárem Hermannem Göringem. Ačkoliv se snažil schůzce vyhnout a oddaloval jí, nakonec k ní přece jen došlo. Hned po ní emigroval do USA. Přesto po válce se tato jediná schůzka stala základem obvinění z toho, že Baťa pracovat pro nacisty.
Během války Jan Baťa pobýval v USA nebo v Brazilii. Navyšel mu tah s akciemi. Jejich převedením na vdovu po tragicky zesnulém bratrovi Tomášovi sice přispěl k tomu, že Baťových závodů se nacisté nezmocnili, tím ale, jak se ukázalo po válce, přišel o svůj majetek. Během válečné emigrace odmítal veřejně vystupovat, což mu vyneslo zápis ve spojenecké černé knize nacistických spolupracovníků. Exilový prezident Beneš samozřejmě při své mstivosti vítal všechny vymyšlené důkazy jako vhodné argumenty v procesu, který proti Janu Baťovi chystal.
Baťovy podniky podléhaly poválečnému znárodnění, ale měly být vyvlastněny za náhradu, která by v tpmto případě byla velmi vysoká. Jedinou možností, jak se stát mohl této povinnosti vyhnout, bylo odsouzení Bati pro kolaboraci. Celý soudní proces s Baťou se odehrál pouze proto, aby na území Československa bylo možné bezplatně zkonfiskovat veškerý majetek Baťových závodů.
ilustr.foto
Jan Baťa byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům těžkého žaláře a ke konfiskaci veškerého majetku, což byl hlavní účel jeho stíhání. Poté se rozběhl dlouhý rodinný spor mezi Janem Baťou a jeho synovcem Tomášem Baťou ml., ohledně vlastnictví zahraničních Baťových továren. Po 15ti letech se osudem uštvaný Jan Baťa vzdal. Majitelem Baťova obuvnického impéria se s konečnou platností stal Tomáš J. Baťa (1914-2008).
Jan Baťa poté žil v Brazílii, kde s minimálními náklady vybudoval několik měst. V roce 1957 byl nominován na Nobelovu cenu za mír. Své nominace se vzdal a podpořil nominaci svého přítele, brazilského maršála Rondona. Jan Baťa zemřel v Brazilii 23. srpna 1965.
(M.Veselý,13.2.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat