Google

úterý 28. července 2009

Jak jsme cestovali do NDR.

3.část. Stalinův Berlín.

(Předcházející část)Přes Lipsko, kde jsme měli zajištěný oběd (kachna), jsme po sluncem rozpálené dálnici absolvovali dlouhou únavnou cestu do východního Berlína. Ubytováni jsme byli v soukromém hotelu. Což byla informace překvapující, neboť jsme doposud žili v představě, že v sovětském bloku je všechno znárodněné, od železáren až po posledního holiče, jako v Československu.

Velmi zajímaví byli hosté hotelové restaurace. Černé obleky, motýlky, dlouhé róby. Dvacátá až třicátá leta 20. století. Hotel byl možná o něco starší, velkoněmecká secese. Posadili nás do speciálního salonku, kde bylo prostřeno jak na svatbu v zámku, odkud jsme, širokými otevřenými dveřmi, měli možnost tu vybranou měšťanskou společnost sledovat jako na filmovém plátně. Pohledem na sedmdesáti- a víceleté lvy salonů s bílými ubrousky za krky by možná byli překvapeni i takoví společenští šviháci jako byl Oldřich Nový.

Dvacet českých jezedáků však nezajímala elegance třicátých let, ozývaly se prázdné žaludky. Hlad a žízeň se pohledy na československou vlaječku na stole zahnat nedaly. Třetinové lahvičky s vychlazenou Berlínskou plzní, které číšník pilně přinášel na stříbrně blyštícím tácu, mizely jedna za druhou ve vyprahlých hrdlech. "Tak, Adolfe, jakou si dáme?" ozval se po večeři jeden ze starších účastníků zájezdu. Adolf silným mečivým hlasem spustil. Byl to tak silný zpěv, že všichni Zlatí slavíci by bledli závistí, nikoli však vznešené osazenstvo sousedního likálu, protože číšník okamžitě spěchal zavřít dveře salonku.

Ráno následovala prohlídka Berlína. Bylo dvacet let po válce, NDR jako sovětský protektorát teprve po postavení Berlínské zdi začínala konečně dýchat sama, bez pomoci Moskvy. Pozůstatky války, a berlínských bojů na jejím konci, se ani po dvaceti letech nedaly skrýt. Největší berlínské náměstí Alexanderplatz se hemžilo válečnými invalidy, s berlemi, na vozíčcích a se slepeckými holemi. Mnozí z nich nabízeli losy, suvenýry a různé drobnosti - v podstatě si k mizerné rentě přivydělávali žebrotou.

Východoněmecká část nejznámější berlínské ulice Unter den Linden (Pod lipami) se zásluhou stalinské architektury podobala moskevské ulici. Pusté okolí Brandenburské brány a pohraniční hlídky připomínaly zadrátovanou českou hranici. Kdo zabloudil do postraních ulic, měl pocit, že válka skončila včera. Je těžké si představit, co se v Berlíně dělo na konci války, když dvě desetiletí po válce se těžko našel dům, na němž by nebyly stopy po střelbě. Skoro by člověk ruským filmařům odpustil podvod s věšením sovětské vlajky na kopuli berlínského říšského sněmu. Lidé ještě bydleli v bytech bez oken, ve zdech byly metrové díry po dělostřeleckých nábojích.

Ani v hlavním východoněmeckém městě rozmary neopustily náš autobus. Už při příjezdu minulého večera přestala svítit tlumená světla, takže jsme dojeli jen na obrysová. Ráno řidič zjistil, že mu také nejdou blikače. Oprava skončila tak, že svítily jen zadní. To ovšem za dané situace nehrálo žádnou roli, protože náš průvodce se na čtyř- až osmiproudých ulicích projevil jako skvělý navigátor: "Zařaď se až do levého pruhu!" radil. Naskočila na semaforu zelená. "Vem to doprava!" křičel průvodce. "To nejde," bránil se řidič. "Musíme doprava, na nic nekoukej! Jeď!" Tak jsme jeli doprava. To se opakovalo několikrát. Klobouk dolů před tehdejšími německými řidiči. Žádné troubení, vztekání, gesta. nadávky. Ovšem náš řidič byl tak zničen, že zbytek zájezdu odmítal s kýmkoli komunikovat, pouze apaticky poslouchal průvodcovy rady.

Jízdy berlínskou nadzemní (S-Bahn) a podzemní (U-Bahn) dráhou byly v programu zájezdu. Setkání s americkými vojáky-letci, kteří měli volný přístup k pomníku sovětských vojáků, v plánu nebylo. Nebyl to jeden pomník, každý Stalinův válečný rozkaz byl vytesán do jiného pomníku. Porovnávat berlínské metro, ze šedesátých let, s pražským metrem nelze. V Berlíně to byl betonový bunkr, bez jakýchkoli barevných obkladů, plakátů, eskalátorů, atd. Klasická válečná šeď.

Ještě v neděli jsme se přesunuli zpět do Lipska, abychom se vyspali v několikahvězdičkovém luxusním moderním hotelu Deutschland. V pondělí ještě jsme zajeli k památníku Bitvy národů u Lipska, kde náš krajan Karel Filip Schwarzenberg v roce 1813 porazil Napoleona Bonaparte, a vydali jsme se přes Teplice domů. Celý zájezd stál 300 korun československých, pro 1 osobu.

Žádné komentáře:

Okomentovat