2.část. Na východoněmecké dálnici.
(předcházející část) Když opravený autobus přijel, už se stmívalo - byl začátek června - takže do Děčína jsme se dostali v řádné noci. Náš průvodce předvídavě odešel do hotelu prozkoumat situaci. Vrátil se po chvíli a oznámil, že hotel rezervované pokoje obsadil, když jsme se neobjevili do šesti hodin, ale pan vedoucí hotelu nám hledá náhradní ubytování. Asi za půl hodiny ho našel v Jílovém, což je necelých deset kilometrů daleko. Jednalo se o hodně starou neudržovanou turistickou ubytovnu, spali jsme na dřevěných palandách, jako v koncentráku.
Příští den jsme zamířili nejdříve do Drážďan, kde se opět vyznamenal náš roztomilý průvodce, neboť sklidil "pochvalu" od průvodkyně Drážďanské galerie. Byl to pracující důchodce, v nějaké vědecké instituci, přitom využíval znalosti jazyků a o víkendech si přivydělával jako externí průvodce Čedoku. Jak jsem se už výše zmínil, od prvních kilometrů cesty se zaměřil na řidiče, kterého později v Berlíně tak vynervoval, že jsme měli obavy, že buď nabouráme nebo řidič z autobusu uteče a skočí do řeky.
V galerii ve Zwicklu vše klapalo podle německého smyslu pro pořádek. Průvodkyně už na nás čekala a poctivě u každého obrazu vykládala to, co bylo její povinností. Průvodce překládal do češtiny. Nejdříve každou větu, postupně začínal překlad zkracovat, až půlminutový výklad přeložil větou: "Na obraze je labuť." Ta jinak příjemná a pohledná asi čtyřicetiletá žena náhle zbrunátněla a spustila takový vodopád slov, že až doposud suverénní překladatel se zmohl jen na koktání jakési omluvy.
Po krátké prohlídce pozůstatku bombardování ve středu Drážďan - autobusem se dalo zajet až k nejméně rozbité stavbě, kostelu P.Marie - jsme po dálnici zamířili k Lipsku. Byl to velký dojem, ze zakroucených úzkých českých silnic (první úsek československé dálnice z Prahy do Mirošovic byl otevřen o osm let později) se dostat na čtyřproudou betonovou autostrádu. Tehdy ovšem ještě východoněmecké dálnice byly ve výborném stavu, jak je nacisté ve třicátých letech postavili. Až v osmdesátých letech se z východoněmeckých dálnic staly autodromy. Nemilým zjištěním bylo, že na dálnici byl náš autobus jedním z nejpomalejších vozidel. Nevyvinul totiž větší rychlost než šedesát kilometrů za hodinu, přičemž trpěl přehříváním motoru, takže řidič raději ubíral plyn, k nelibosti pana průvodce.
Žasli jsme, jaká různorodá směs vozidel se po východoněmecké dálnici pohybovala. Kamiony, jak je známe dnes, tenkrát nejezdily, pouze běžná nákladní auta s plachtou. Překvapil nás velký počet vozů ze Západu. V Československu v té době byl cizinec velkou vzácností. Teprve hodně později jsem se dozvěděl, že cizinci ze Západu, kteří směřovali do Západního Berlína směli v NDR jezdit jen po dálnicích, což bylo podmínkou vpuštění do země. Při odbočení na jinou silnici měli problémy s východoněmeckou státní bezpečností Stasi. Nejmodernějším domácím osobním vozidlem byl Wartburg (900 ccm), převažovala ovšem stará německá auta, předválečná i různí pováleční předchůdci Trabantů a Wartburgů. Vyrovnal se jim počet motocyklů, nejméně z devadesáti procent značky MZ.
Většina těchto vozidel byla rychlejších než náš autobus. Dokonce nás na motocyklu předjížděla žena s šátkem na hlavě - helmy se na motocyklu ještě příliš nenosily - která za sebou táhla dvoukolovou káru s čerstvě nasečenou trávou pro domácí zvířata. Východoněmečtí motocyklisté tenkrát k ochraně nohou před proudícím vzduchem používali jakési dlouhé černé gumové zástěry, které jim legračně plandaly po stranách. Možná, že to byl zvyk z války, protože černě oblečení motocyklisté připomínali esesáky, jak jsme je znali z válečných filmů. (M.Veselý) Pokračování
(předcházející část) Když opravený autobus přijel, už se stmívalo - byl začátek června - takže do Děčína jsme se dostali v řádné noci. Náš průvodce předvídavě odešel do hotelu prozkoumat situaci. Vrátil se po chvíli a oznámil, že hotel rezervované pokoje obsadil, když jsme se neobjevili do šesti hodin, ale pan vedoucí hotelu nám hledá náhradní ubytování. Asi za půl hodiny ho našel v Jílovém, což je necelých deset kilometrů daleko. Jednalo se o hodně starou neudržovanou turistickou ubytovnu, spali jsme na dřevěných palandách, jako v koncentráku.
Příští den jsme zamířili nejdříve do Drážďan, kde se opět vyznamenal náš roztomilý průvodce, neboť sklidil "pochvalu" od průvodkyně Drážďanské galerie. Byl to pracující důchodce, v nějaké vědecké instituci, přitom využíval znalosti jazyků a o víkendech si přivydělával jako externí průvodce Čedoku. Jak jsem se už výše zmínil, od prvních kilometrů cesty se zaměřil na řidiče, kterého později v Berlíně tak vynervoval, že jsme měli obavy, že buď nabouráme nebo řidič z autobusu uteče a skočí do řeky.
V galerii ve Zwicklu vše klapalo podle německého smyslu pro pořádek. Průvodkyně už na nás čekala a poctivě u každého obrazu vykládala to, co bylo její povinností. Průvodce překládal do češtiny. Nejdříve každou větu, postupně začínal překlad zkracovat, až půlminutový výklad přeložil větou: "Na obraze je labuť." Ta jinak příjemná a pohledná asi čtyřicetiletá žena náhle zbrunátněla a spustila takový vodopád slov, že až doposud suverénní překladatel se zmohl jen na koktání jakési omluvy.
Po krátké prohlídce pozůstatku bombardování ve středu Drážďan - autobusem se dalo zajet až k nejméně rozbité stavbě, kostelu P.Marie - jsme po dálnici zamířili k Lipsku. Byl to velký dojem, ze zakroucených úzkých českých silnic (první úsek československé dálnice z Prahy do Mirošovic byl otevřen o osm let později) se dostat na čtyřproudou betonovou autostrádu. Tehdy ovšem ještě východoněmecké dálnice byly ve výborném stavu, jak je nacisté ve třicátých letech postavili. Až v osmdesátých letech se z východoněmeckých dálnic staly autodromy. Nemilým zjištěním bylo, že na dálnici byl náš autobus jedním z nejpomalejších vozidel. Nevyvinul totiž větší rychlost než šedesát kilometrů za hodinu, přičemž trpěl přehříváním motoru, takže řidič raději ubíral plyn, k nelibosti pana průvodce.
Žasli jsme, jaká různorodá směs vozidel se po východoněmecké dálnici pohybovala. Kamiony, jak je známe dnes, tenkrát nejezdily, pouze běžná nákladní auta s plachtou. Překvapil nás velký počet vozů ze Západu. V Československu v té době byl cizinec velkou vzácností. Teprve hodně později jsem se dozvěděl, že cizinci ze Západu, kteří směřovali do Západního Berlína směli v NDR jezdit jen po dálnicích, což bylo podmínkou vpuštění do země. Při odbočení na jinou silnici měli problémy s východoněmeckou státní bezpečností Stasi. Nejmodernějším domácím osobním vozidlem byl Wartburg (900 ccm), převažovala ovšem stará německá auta, předválečná i různí pováleční předchůdci Trabantů a Wartburgů. Vyrovnal se jim počet motocyklů, nejméně z devadesáti procent značky MZ.
Většina těchto vozidel byla rychlejších než náš autobus. Dokonce nás na motocyklu předjížděla žena s šátkem na hlavě - helmy se na motocyklu ještě příliš nenosily - která za sebou táhla dvoukolovou káru s čerstvě nasečenou trávou pro domácí zvířata. Východoněmečtí motocyklisté tenkrát k ochraně nohou před proudícím vzduchem používali jakési dlouhé černé gumové zástěry, které jim legračně plandaly po stranách. Možná, že to byl zvyk z války, protože černě oblečení motocyklisté připomínali esesáky, jak jsme je znali z válečných filmů. (M.Veselý) Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat