Jak jsme cestovali do NDR.

Dnes se na vlastní pěst na cesty do zahraničí vydává jen bezvýznamné procento lidí, většina využívá služeb cestovních kanceláří. Je to pohodlné, ale je to riskantní, a to zásluhou skrytých finančních problémů některých cestovní kanceláří, které sice od zákazníků vyberou zálohy, ale dluhy neplatí. Problémy v minulosti se socialistickými CK bývaly také, i když rázu odlišného. Když unavení a ospalí účastníci autobusového zájezdu přijdou do hotelu a zjistí, že rezervované pokoje jsou obsazené, to není mimořádná zábava. Zažil jsem to několikrát, například před více než čtyřiceti lety v Děčíně.

Každá cesta do neznámého prostředí je dobrodružství. Někdy velké. Každý cestovatel je dobrodruh, ať poprvé cestuje na severní pól či do okresního města. Někdy ta jediná taková cesta je zážitkem na celý život.

Byla to má první cesta do Východního Německa. Přišla jako blesk z čistého nebe. Družstvo dostalo od Čedoku výhodnou nabídku na čtyřdenní zájezd do NDR, pro dvacet lidí, který nějaká organizace odřekla. V té době už se do okolních socialistických zemí mohlo cestovat jen na občanku, s takzvanou cestovní přílohou, kterou nám během jednoho týdne kdosi hromadně obstaral. Účastníci zájezdu byli převážně muži vyššího věku, včetně několika důchodců. Kdyby nejeli dva zedničtí učňové, kteří právě v družstvu pracovali, tak bych byl nejmladším účastníkem.


Vyjíždělo se v pátek v poledne. Pátek nešťastný je den. Vydávat se na cestu v poledne, nebo tak pozdě zahajovat nějakou náročnou práci, to mohou jen lidé, kteří si nepřipouští možnost komplikací. Potvrdilo se to i při tomto zájezdu. V jednu hodinu po poledni přijel na náves zelený autobus Robur, řízený starším řidičem, který předtím nikdy v zahraničí nebyl. Přijel s ním i průvodce Čedoku, jenž se vztekal, že máme zásluhou řidiče hodinu zpoždění, že už jsme měli být dávno na cestě.

Nasedli jsme, ale nejeli. Marně řidič zkoušel startovat. Startér ani nebrnknul. Marné bylo úsilí dvou účastníků zájezdu-traktoristů, kteří ulehli pod autobus a pokoušeli se zkratovat cívku startéru. Nezbývalo než autobus roztáhnout traktorem a za láteření průvodce Čedoku zajet patnáct kilometrů do garáží ČSAD. Byl pátek odpoledne, ve dvě hodiny v dílnách už nikdo nebyl. Než garážmistr našel opraváře, který startér vyměnil, uplynula nejméně další hodina. Následovala čtyřhodinová jízda do Litoměřic, kde nás, opět po dalším dohadování s průvodcem, řidič vysadil na večeři a sám odjel natankovat benzin. To není překlep, autobus skutečně jezdil na benzin.

Za průvodcova pobízení jsme něco bleskově pojedli - ani na druhé pivo nebyl čas - a hnali se na místo, kde měl autobus čekat. Nebyl tam. A nepřijel ani po asi hodinovém čekání. V současnosti by mnohé vyřešil mobilní telefon, tenkrát bylo problémem volat i z pevné linky, hlavně najít někde telefonní aparát. Našemu průvodci se povedlo z restaurace dovolat se do litoměřického ČSAD, kam už náš autobus byl odtažený s další poruchou. Vypadalo to, že tento autobus zn. Robur, jeden ze "zázraků" východoněmeckého průmyslu, dělá všechno pro to, aby se do svého rodiště vracet nemusel. (M.Veselý) Pokračování