Mléko z fekálních vozů teče po francouzských a belgických polích, čeští zemědělci se zbavují dojných krav, přesto regály supermarketů jsou zaplněny krabicemi a lahvemi s mlékem od krav, které jsou chovány někde na druhém konci státu nebo za jeho hranicemi. Jak je to možné?
"Budete si dusit ve vlastní špíně, protože se nechcete přizpůsobit zákonům přírody!" kdysi indiánský náčelník Seattle předpověděl Američanům, když jim musel předat indiánská loviště. Indián samozřejmě nemohl tušit plné popelnice, igelitové tašky a plastové lahve v příkopech, věděl však, že člověk je jen jednou bezvýznamnou součástí přírody, kterou má respektovat, nikoli ovládat. Ještě před sto padesáti lety to věděli i čeští sedláci a chalupníci, kteří se podepisovali třemi křížky.
Až do poloviny 19. století byl hlavní význam zemědělské práce ve výrobě potravin pro domácnost zemědělce, prodával jen nepatrné množství přebytků. Nepotřeboval zvyšovat úrodnost polí a užitkovost zvířat. Přišel však průmysl a kapitalizmus, růst měst, kde sice nebyly potraviny, ale byly peníze. A peníze přitahují, proto se lidé z venkova začali do měst stěhovat, potraviny si mohli koupit. Byla poptávka po potravinách, bylo jich bylo třeba vyrábět víc. Kolotoč se rozjel, bylo třeba zvyšovat výrobu, ze vztahu starého sedláka k přírodě se stal obchod.
Dospěli jsme do doby, kdy pod pojmem vesnice si lidé představují rekreační chalupy, pod pojmem zemědělská práce sečení trávníku motorovou sekačkou. Potraviny nám prodávají supermarkety. Kde se potraviny vyrábějí, je pro zákazníka věc vedlejší, to nikoho nezajímá. Město při zaslechnutí slova zemědělství už vlastně nechápe, o co se jedná. Město, to jsou především vzdělanci, kteří neuznávají praktický život. Diplom se stal patentem na pravdu. Pětadvacetiletý pražský přírodovědec klidně tvrdí, že zná šumavské lesy lépe než sedmdesátiletý šumavský lesník, stejně starý ekonom klidně řekne, že zemědělství, které nestačí zákonům volného trhu, musí být zrušeno, že zemědělci jsou neschopné "socky", které žijí z dotací, z daní městského obyvatelstva.
Zemědělství si neustálým zvyšováním produktivity samo pod sebou podřezává větev. Ještě před padesáti lety byly výnosy obilí třetinové, proti současnosti. Ještě větší rozdíl byl v užitkovosti hospodářských zvířat. Proto mohlo v českém zemědělství pracovat pětkrát víc lidí než dnes. Vysoká zaměstnanost v zemědělství, to byl i určitý zájem bývalého politického systému, který se vždy potýkal se zpracováním a distribucí zemědělské produkce, což bylo zdůvodňováno požadavkem na dosažení soběstačnosti ve výrobě potravin.
Se změnou režimu a s otevřením hranic se vše obrátilo proti zemědělství. Ti lidé, co dodnes v českém zemědělství zůstali, doplácejí na nadvýrobu svoji i svých zahraničních kolegů. Velkovýroba (touha po zbohatnutí), která měla venkov pozvednout, nakonec ho ničí.Ukazuje se, že všechny kvóty a jiné administrativní regulace produkce nevedou k žádoucím výsledkům. Zákony konzumu postihly i venkov, vše se musí pořád hnát dopředu, v případě, že je systém někde zakopne, ekonomiky většiny zemí se hroutí. Volá se po snížení zemědělské produkce. Kdo ji má snížit? Zatím se likvidují chovy dojných krav, obdělání polí je nahrazováno samoúčelným mulčováním a pastvou, kvůli dotacím. Jako mnohem slušnější řešení se jeví výroba biopotravin - pokud se nezvrhne v chamtivou velkovýrobu. Snížením výnosů a užitkovosti (návratem k přírodě), alespoň na polovinu, by se zabilo několik much jednou ranou, od účelného obdělávání zemědělské půdy, přes zdravé potraviny až po obydlení venkova. O tom, co se bude vyrábět, musí však rozhodnout zákazník. (F. Novotný, 19.9.2009)
"Budete si dusit ve vlastní špíně, protože se nechcete přizpůsobit zákonům přírody!" kdysi indiánský náčelník Seattle předpověděl Američanům, když jim musel předat indiánská loviště. Indián samozřejmě nemohl tušit plné popelnice, igelitové tašky a plastové lahve v příkopech, věděl však, že člověk je jen jednou bezvýznamnou součástí přírody, kterou má respektovat, nikoli ovládat. Ještě před sto padesáti lety to věděli i čeští sedláci a chalupníci, kteří se podepisovali třemi křížky.
Až do poloviny 19. století byl hlavní význam zemědělské práce ve výrobě potravin pro domácnost zemědělce, prodával jen nepatrné množství přebytků. Nepotřeboval zvyšovat úrodnost polí a užitkovost zvířat. Přišel však průmysl a kapitalizmus, růst měst, kde sice nebyly potraviny, ale byly peníze. A peníze přitahují, proto se lidé z venkova začali do měst stěhovat, potraviny si mohli koupit. Byla poptávka po potravinách, bylo jich bylo třeba vyrábět víc. Kolotoč se rozjel, bylo třeba zvyšovat výrobu, ze vztahu starého sedláka k přírodě se stal obchod.
Dospěli jsme do doby, kdy pod pojmem vesnice si lidé představují rekreační chalupy, pod pojmem zemědělská práce sečení trávníku motorovou sekačkou. Potraviny nám prodávají supermarkety. Kde se potraviny vyrábějí, je pro zákazníka věc vedlejší, to nikoho nezajímá. Město při zaslechnutí slova zemědělství už vlastně nechápe, o co se jedná. Město, to jsou především vzdělanci, kteří neuznávají praktický život. Diplom se stal patentem na pravdu. Pětadvacetiletý pražský přírodovědec klidně tvrdí, že zná šumavské lesy lépe než sedmdesátiletý šumavský lesník, stejně starý ekonom klidně řekne, že zemědělství, které nestačí zákonům volného trhu, musí být zrušeno, že zemědělci jsou neschopné "socky", které žijí z dotací, z daní městského obyvatelstva.
Zemědělství si neustálým zvyšováním produktivity samo pod sebou podřezává větev. Ještě před padesáti lety byly výnosy obilí třetinové, proti současnosti. Ještě větší rozdíl byl v užitkovosti hospodářských zvířat. Proto mohlo v českém zemědělství pracovat pětkrát víc lidí než dnes. Vysoká zaměstnanost v zemědělství, to byl i určitý zájem bývalého politického systému, který se vždy potýkal se zpracováním a distribucí zemědělské produkce, což bylo zdůvodňováno požadavkem na dosažení soběstačnosti ve výrobě potravin.
Se změnou režimu a s otevřením hranic se vše obrátilo proti zemědělství. Ti lidé, co dodnes v českém zemědělství zůstali, doplácejí na nadvýrobu svoji i svých zahraničních kolegů. Velkovýroba (touha po zbohatnutí), která měla venkov pozvednout, nakonec ho ničí.Ukazuje se, že všechny kvóty a jiné administrativní regulace produkce nevedou k žádoucím výsledkům. Zákony konzumu postihly i venkov, vše se musí pořád hnát dopředu, v případě, že je systém někde zakopne, ekonomiky většiny zemí se hroutí. Volá se po snížení zemědělské produkce. Kdo ji má snížit? Zatím se likvidují chovy dojných krav, obdělání polí je nahrazováno samoúčelným mulčováním a pastvou, kvůli dotacím. Jako mnohem slušnější řešení se jeví výroba biopotravin - pokud se nezvrhne v chamtivou velkovýrobu. Snížením výnosů a užitkovosti (návratem k přírodě), alespoň na polovinu, by se zabilo několik much jednou ranou, od účelného obdělávání zemědělské půdy, přes zdravé potraviny až po obydlení venkova. O tom, co se bude vyrábět, musí však rozhodnout zákazník. (F. Novotný, 19.9.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat