Český prezident Klaus, jemuž se rozplývá sen o vstupu na evropský trůn, nyní chce nenáviděnému zbytku světa dokázat, že má v českých zemích podporu veřejnosti, a tak vyrukoval s tím nejodpornějším, co po roce 1945 je v politice možné, s českým nacionalizmem, jehož pravidla jsou zvěčněna v tzv. Benešových dekretech.
Až do poloviny 19. století takový nacionalizmus, vlastenectví podle jazyka, ve střední Evropě neexistoval. Vlastenectví se projevovalo úctou ke státu a vladaři. Češi milovali své krále a císaře, i když to nebyli Češi. Naopak k českému národu se hlásili lidé, kteří nedovedli slovo česky. K českému národu patřili všichni, kteří žili na českém území.
Jazykový princip přijatý v 19. století se stal v českých zemích tragickým. V osmnáctém století přijalo mnoho Čechů němčinu, především těch vzdělanějších a bohatších. Právě čeští vzdělanci udělali z němčiny jazyk elity. Císař Josef II, jinak osvícený panovník, poznal, že v zemích, kde se lidé domluvíví stejným jazykem, tam se reformy a všechny novinky uskutečňují mnohem lépe než tam, kde si lidé kvůli rozličním jazykům nerozumí, proto přišel s heslem „Jeden císař, jeden stát, jeden jazyk". V žádném případě se mu nejednalo o nějakou mocenskou germanizaci, ovládnutí Čechů Němci.
Válka Rakouska s Pruskem v r. 1866 a následné sjednocení Německa byly rozhodující okolnosti pro další vývoj Evropy. Nebyla to tedy první světová válka ani rozbití Rakouska. U Hradce Králové naposledy bojovali Němci čeští i rakouští proti Němcům pruským, naposledy ještě cítili svoji loajalitu ke své rodné zemi a svému císaři a nikoliv vůči německému národu reprezentovanému sjednoceným Německem. Naposledy ještě bojovali za svůj národ na principu státním, nikoliv jazykovém, tedy tak, jak je to ve Švýcarsku dodnes.
Zatímco na západ od Rýna zůstalo tradiční vlastenectví směřované ke státu bez ohledu na jazyk, a Švýcarsko je toho dobrým příkladem (taktéž i Alsasané, mluvící německy se považují za Francouze), na východ od Rýna se prosadilo vlastenectví podle jazyka, aby vznikl jednotící prvek pro nový sjednocený německý stát. Německo následovaly ostatní národy. Nic jiného nezbývalo. A tak bylo zaseto semínko sváru a rozvratu. Z českých vlastenců se stali postupně staly dva národy, národ mluvící česky a národ mluvící německy - Sudetští Němci.
Sudetští Němci byli převážně potomci Čechů, kteří kdysi osidlovali české pohraničí. Naučili se německy, protože se tak hovořilo v sousední zemi. Němčina jim byla užitečnější, ale ani v pohraničí se lidé podle jazyka nerozdělovali. K prvnímu rozdělení došlo v roce 1918, když německy mluvící Češi byli postaveni před hotovou věc, kterou bylo Československo ovládané uměle vytvořeným československým národem. Místo Sudetských Němců, německy mluvících vlasteneckých Čechů, ochotných bojovat za svoji vlast i proti Německu, byli z německy hovořících Čechů vytvořeni nepřátelé, izolovaní v Sudetách.
Po roce 1945 byli Sudetští Němci vyhnáni z Československa a rozplynuli se po světě, jejich obrovský majetek byl zčásti zničen, zčásti rozkraden. Návrat zpět není možný. To ví pravděpodobně i Klaus, ale ve své nenávisti k EU se snaží využít protifašistické a protikomunistické listiny základních práv a svobod, podle které je právo na vlastnění majetku nedotknutelné. A strach z navracení toho, co lehce nabyli, má mnoho komunizmem vychovaných Čechů. (M.Veselý, 11.10.2009)
Až do poloviny 19. století takový nacionalizmus, vlastenectví podle jazyka, ve střední Evropě neexistoval. Vlastenectví se projevovalo úctou ke státu a vladaři. Češi milovali své krále a císaře, i když to nebyli Češi. Naopak k českému národu se hlásili lidé, kteří nedovedli slovo česky. K českému národu patřili všichni, kteří žili na českém území.
Jazykový princip přijatý v 19. století se stal v českých zemích tragickým. V osmnáctém století přijalo mnoho Čechů němčinu, především těch vzdělanějších a bohatších. Právě čeští vzdělanci udělali z němčiny jazyk elity. Císař Josef II, jinak osvícený panovník, poznal, že v zemích, kde se lidé domluvíví stejným jazykem, tam se reformy a všechny novinky uskutečňují mnohem lépe než tam, kde si lidé kvůli rozličním jazykům nerozumí, proto přišel s heslem „Jeden císař, jeden stát, jeden jazyk". V žádném případě se mu nejednalo o nějakou mocenskou germanizaci, ovládnutí Čechů Němci.
Válka Rakouska s Pruskem v r. 1866 a následné sjednocení Německa byly rozhodující okolnosti pro další vývoj Evropy. Nebyla to tedy první světová válka ani rozbití Rakouska. U Hradce Králové naposledy bojovali Němci čeští i rakouští proti Němcům pruským, naposledy ještě cítili svoji loajalitu ke své rodné zemi a svému císaři a nikoliv vůči německému národu reprezentovanému sjednoceným Německem. Naposledy ještě bojovali za svůj národ na principu státním, nikoliv jazykovém, tedy tak, jak je to ve Švýcarsku dodnes.
Zatímco na západ od Rýna zůstalo tradiční vlastenectví směřované ke státu bez ohledu na jazyk, a Švýcarsko je toho dobrým příkladem (taktéž i Alsasané, mluvící německy se považují za Francouze), na východ od Rýna se prosadilo vlastenectví podle jazyka, aby vznikl jednotící prvek pro nový sjednocený německý stát. Německo následovaly ostatní národy. Nic jiného nezbývalo. A tak bylo zaseto semínko sváru a rozvratu. Z českých vlastenců se stali postupně staly dva národy, národ mluvící česky a národ mluvící německy - Sudetští Němci.
Sudetští Němci byli převážně potomci Čechů, kteří kdysi osidlovali české pohraničí. Naučili se německy, protože se tak hovořilo v sousední zemi. Němčina jim byla užitečnější, ale ani v pohraničí se lidé podle jazyka nerozdělovali. K prvnímu rozdělení došlo v roce 1918, když německy mluvící Češi byli postaveni před hotovou věc, kterou bylo Československo ovládané uměle vytvořeným československým národem. Místo Sudetských Němců, německy mluvících vlasteneckých Čechů, ochotných bojovat za svoji vlast i proti Německu, byli z německy hovořících Čechů vytvořeni nepřátelé, izolovaní v Sudetách.
Po roce 1945 byli Sudetští Němci vyhnáni z Československa a rozplynuli se po světě, jejich obrovský majetek byl zčásti zničen, zčásti rozkraden. Návrat zpět není možný. To ví pravděpodobně i Klaus, ale ve své nenávisti k EU se snaží využít protifašistické a protikomunistické listiny základních práv a svobod, podle které je právo na vlastnění majetku nedotknutelné. A strach z navracení toho, co lehce nabyli, má mnoho komunizmem vychovaných Čechů. (M.Veselý, 11.10.2009)
Ti o něco dříve narození by si ještě mohli pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad talent a podnikavost Viktora Koženého.
OdpovědětVymazat