Google

čtvrtek 15. října 2009

Na pražském Hradě nikdy zdrávo nebylo.

Když probereme všechny prezidenty, které jsme kdy měli, musíme konstatovat, že jsme na zdravé prezidenty neměli štěstí. Mnohem horší než jejich tělesné neduhy byly jejich ambice, snahy dostat se na Hrad, a především snahy co nejdéle tam vydržet. Tragédií je, že indispozic hlavy států můžou využívat řady nejodpornější prospěchářů.

Masaryk využíval své popularity tak vytrvale, že po tělesném a duševním ochrnutí nebyl schopen rozpoznat, že se stal mrtvou loutkou v rukou protiagrárnického bloku vedeného ministrem zahraničí Benešem. Zdravý Masaryk by nikdy za svého nástupce Beneše nenavrhl.

O Benešově duševním zdraví hovoří jeho nadlidská aktivita projevující se snahou dostat se na Hrad třeba komínem. Co všechno přitom napáchal, pozná na své kůži ještě několik českých generací. Zodpovědný a duševně zdravý prezident by nikdy zemi komunistům nepředal.

Hácha v době, kdy se obětoval a přijal funkci prezidenta okleštěného státu, nebyl úplně zdravý, avšak teprve následky tlaku, který na něj vyvinul Hitler, z něho postupně udělaly zmateného muže, ochotného sloužit komukoli.

O zdraví Klementa Gottwalda si nikdo iluze dělat nemůže už proto, že jeho politický vzestup byl podpořen alkoholem, který ho pak doprovázel i při pobytu na Hradě, kde ve strachu ze Stalina a sovětských poradců podepisoval rozsudky trestu smrti i pro své nejbližší spolupracovníky.

"Tonda" Zápotocký jako "dělnický prezident" trpěl jak následky věznění v koncentračním táboře, tak popularitou odborářského předáka. Poté, co jeden den tvrdil, že měnová reforma nebude a druhý den ji nechal vyhlásil, obyvatelstvo si o jeho duševním stavu myslelo své. Oficiálně sice byl prezidentem až do své smrti v roce 1957, ale prakticky byl funkce zbaven poté, když po jeho projevu se rozpadla většina JZD.

Antonín Novotný byl sice deset let nejmocnějším mužem v zemi, ale o jeho nemocech se veřejnost nic nedozvěděla. Bylo to období, kdy bylo téměř všechno utajené, takže další státní peníze mohly proudit do rozvoje hornictví, těžkého průmyslu a na zbrojení. Novotný věřil jenom přestárlým "starým komunistům", jejichž obzory se ze dne na den zužovali.

Ludvíka Svobodu lze v mnohém přirovnat k Emilu Háchovi, jeho slušně rozvíjející pozici na Hradě zničila srpnová okupace a jednání s Brežněvem. Z armádního generála se brzy stal Husákův pucflek, který nakonec i při tělesné a duševní neschopnosti, stejně jako Masaryk, z funkce prezidenta odmítal odstoupit. Musel jí být zbaven parlamentem.

Nesympatickému Husákovi se vstupem na Hrad splnil sen dostat Slováky nahoru, nad Čechy. Využil k tomu sovětské okupace a Brežněvova požehnání. Husákovo naparování ukončila Brežněvova smrt a především Gorbačovův příchod do Kremlu. Gorbačov Husáka i s komunistickým internacionalizmem poslal do háje. To byl šok, ze kterého se slovenský komunistický nacionalista už nevzpamatoval a zbytek funkce strávil zčásti na hradním křesle, zčásti na hradním kanapíčku.

Václav Havel sice na Hradě strávil dvanáct let a prodělal přitom mnoho nemocí, přičemž jeho největší nemocí bylo, že nechtěl Hrad opustit. To z něho udělalo rozpačitého bezbarevného politika, jehož hlas po ukončení funkce je bezvýznamný. V jeho prezidentském stínu se nahoru vyškrábala řada padouchů, kteří jinak by neměli šanci do politiky se dostat. To, že po volbách v roce 1990 Havel neodešel, byla jeho největší chyba. Každá oběť vysněným ideálům je scestná. (J.Krž, 15.10.2009)

Žádné komentáře:

Okomentovat