Dne 30. září 2002 skončilo české vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, stanice, která dlouhá léta umožňovala zvědavým obyvatelům Československa pohlédnout na světové dění z jiných úhlů než z úhlu přikázaného režimem.
Není už mnoho čtenářů, kteří pamatují 1. květen 1951, kdy první ředitel české redakce Ferdinand Peroutka zahájil vysílání. Ubývá i pamětníků hrozných zvuků českých rušiček, jejichž obsluhy tato stanice téměř čtyřicet let zaměstnávala. Rok 1989 nejen umlčel rušičky, ale znamenal začátek konce českého vysílání.
První má setkání s jejím vysíláním, na které si pamatuji, se odehrála někdy v polovině padesátých let. Můj starší bratranec si koupil nové velké rádio, kvůli němuž jsem ho často navštěvoval. Velké osvětlené rádio, to byl můj sen: Masivní bedna s velkými bílými kolečky, svítící stupnice a především fantasticky mrkající zelené magické oko. Protože československé stanice mimo sportovních reportáží tehdy nevysílaly prakticky nic, co by bratrance zajímalo, tak neustále poslouchal a ladil Svobodnou Evropu. Poslech této stanice patrně způsobil, že jsem začal chápat, proč nás učitelka přesvědčuje o přednostech lidově demokratického zřízení. Zjišťoval jsem, že jsem ve škole obelháván.
Není už mnoho čtenářů, kteří pamatují 1. květen 1951, kdy první ředitel české redakce Ferdinand Peroutka zahájil vysílání. Ubývá i pamětníků hrozných zvuků českých rušiček, jejichž obsluhy tato stanice téměř čtyřicet let zaměstnávala. Rok 1989 nejen umlčel rušičky, ale znamenal začátek konce českého vysílání.
První má setkání s jejím vysíláním, na které si pamatuji, se odehrála někdy v polovině padesátých let. Můj starší bratranec si koupil nové velké rádio, kvůli němuž jsem ho často navštěvoval. Velké osvětlené rádio, to byl můj sen: Masivní bedna s velkými bílými kolečky, svítící stupnice a především fantasticky mrkající zelené magické oko. Protože československé stanice mimo sportovních reportáží tehdy nevysílaly prakticky nic, co by bratrance zajímalo, tak neustále poslouchal a ladil Svobodnou Evropu. Poslech této stanice patrně způsobil, že jsem začal chápat, proč nás učitelka přesvědčuje o přednostech lidově demokratického zřízení. Zjišťoval jsem, že jsem ve škole obelháván.
Ti hlasatelé Svobodné Evropy měli nějaké jiné, zvláštní hlasy, takže jsem se je brzy naučil v éteru hledat, když na právě nastavené frekvenci začala rušička bít obzvlášť silně. V té době se Svobodná Evropa snažila vyzrát na rušičky tím, že na Východ posílala také balóny s letáky. Na úzkých dlouhých letácích nalezených v polích a lesech bylo možné číst to nejlepší, co se objevilo v rozhlasovém vysílání. Mezi letáky se občas objevily i nějaké obrázky, nebo nálepky s americkými vlajkami. Zajímavá byla např. pohlednice s letenským Stalinovým pomníkem, na kterém bylo možné měnit hlavy, tak jak se pohlaváři v Kremlu střídali: hlava Stalina, hlava Malenkova, hlava Bulganina, hlava Chruščova, hlava prasete.
Další nezapomenutelné vzpomínky na Svobodnou Evropu jsou z doby mé vojenské služby pro socialistickou vlast, kdy jsem Svobodnou Evropu slýchával, až brněly uši. Jakýsi svazácký funkcionář přišel s návrhem, že by mohly v prostoru kasáren znít moderní hudba. Velení včetně politruka souhlasilo. Nebylo problémem pro vojáka-radiotechnika sestrojit silný přijímač a silnou zvukovou aparaturu. Na střechu budovy byl připevněn velký reproduktor a už se z nepřátelského rádia mohl každé odpoledne mezi třetí a šestou hodinou nejen po kasárnách, ale i v okruhu až pět kilometrů, rozléhat nerušený koncert na přání. V každou celou hodinu byly desetiminutové zprávy ze světa. Než se zahřála a rozjela rušička, uběhla minuta nebo více, takže jsme mohli vědět i o událostech, která česká media tajila.
Je dodnes pro mne záhadou, proč to v socialistické armádě nevadilo, vždyť k tomu, aby byli lidé bezpečností šikanováni, stačil protistátní vtip vyřčený na toaletě hospody čtvrté skupiny. Faktem je, že ve chvílích, kdy v době, kdy se nad kasárnami začaly rozléhat první zvuky Svobodné Evropy, už většině důstojníků skončila služba, a ti kteří se zdrželi, rychle rotu opouštěli.
O tom, že Svobodná Evropa pila soudruhům v Praze krev, přiznali nejen vpašováním Minaříka a dalších agentů do jejího studia, ale také bombou pod jeho okny. Nezanedbatelný význam pro informovanost mělo vysílání Svobodné Evropy v roce 1968, především po sovětské invazi, kdy byly umlčeny domácí stanice. Nastal paradox, že o tom, co se skutečně děje v zemi, se mohl člověk dozvědět pouze ze zahraničí. Podobná situace byla i v létech 1988 a 1989, kdy zmínky o pouličních demonstracích se v československých mediích objevovaly jen sporadicky, navíc zkresleně. Když se v listopadu 1989 objevil v Praze ředitel československého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček, bylo jasné, že činnost Svobodné Evropy nebyla marná. Bohužel 17. listopadu 1989 všechno zlo z Prahy neodešlo. Byl odstaven třídní boj, ale nahradila ho jiná zla, od mamonu až po fašizmus. Pro Svobodnou Evropu nadále byl velký prostor v českých zemích i na Slovensku. Dobrovolně se ho vzdala. Třeba by se vše vyvíjelo jinak.
Čas ukazuje, že přemístění Svobodné Evropy do Prahy a zrušení českého vysílání byla jedna z největších chyb americké vlády. Dlouhou dobu Svobodnou Evropou vychovávané a hýčkané dítě bylo zavedeno do politického a hospodářského pralesa - a pak opuštěno a ponecháno osudu. Američané přikládali Svobodné Evropě zcela jiný význam než Češi a zřejmě podcenili její vliv a zásluhy. S pádem komunistického sovětského impéria nezmizely ruské zájmy ve východní a střední Evropě.
Na zrušení Svobodné Evropy doplácejí všichni demokraté, doplácí také americká vláda, která při umístění obranného systému v České republice, zmítající se neustálými vnitřními žabomyšími válkami, ztroskotala na neinformovanosti obyvatelstva. V České republice chybí nezávislé informace, protože česká media bezmyšlenkovitě sledují jen zisk z reklamy a zveřejňují jen takové informace, které lákají čtenáře, posluchače a diváky. Tyto informace jsou z velké části placenou reklamou politických stran a hospodářských mafií. Američané sice na zrušení českého vysílání Svobodné Evropy ušetřili nějaké dolary, ale stálo je to ztrátu vlivu ve Střední Evropě. Následky pro ně asi budou mnohem dražší, než kdyby „štvavou Svobodnou Evropu“, jak říkávali komunisté, v Mnichově ponechali. (M.Veselý, 20.10.2009)
Další nezapomenutelné vzpomínky na Svobodnou Evropu jsou z doby mé vojenské služby pro socialistickou vlast, kdy jsem Svobodnou Evropu slýchával, až brněly uši. Jakýsi svazácký funkcionář přišel s návrhem, že by mohly v prostoru kasáren znít moderní hudba. Velení včetně politruka souhlasilo. Nebylo problémem pro vojáka-radiotechnika sestrojit silný přijímač a silnou zvukovou aparaturu. Na střechu budovy byl připevněn velký reproduktor a už se z nepřátelského rádia mohl každé odpoledne mezi třetí a šestou hodinou nejen po kasárnách, ale i v okruhu až pět kilometrů, rozléhat nerušený koncert na přání. V každou celou hodinu byly desetiminutové zprávy ze světa. Než se zahřála a rozjela rušička, uběhla minuta nebo více, takže jsme mohli vědět i o událostech, která česká media tajila.
Je dodnes pro mne záhadou, proč to v socialistické armádě nevadilo, vždyť k tomu, aby byli lidé bezpečností šikanováni, stačil protistátní vtip vyřčený na toaletě hospody čtvrté skupiny. Faktem je, že ve chvílích, kdy v době, kdy se nad kasárnami začaly rozléhat první zvuky Svobodné Evropy, už většině důstojníků skončila služba, a ti kteří se zdrželi, rychle rotu opouštěli.
O tom, že Svobodná Evropa pila soudruhům v Praze krev, přiznali nejen vpašováním Minaříka a dalších agentů do jejího studia, ale také bombou pod jeho okny. Nezanedbatelný význam pro informovanost mělo vysílání Svobodné Evropy v roce 1968, především po sovětské invazi, kdy byly umlčeny domácí stanice. Nastal paradox, že o tom, co se skutečně děje v zemi, se mohl člověk dozvědět pouze ze zahraničí. Podobná situace byla i v létech 1988 a 1989, kdy zmínky o pouličních demonstracích se v československých mediích objevovaly jen sporadicky, navíc zkresleně. Když se v listopadu 1989 objevil v Praze ředitel československého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček, bylo jasné, že činnost Svobodné Evropy nebyla marná. Bohužel 17. listopadu 1989 všechno zlo z Prahy neodešlo. Byl odstaven třídní boj, ale nahradila ho jiná zla, od mamonu až po fašizmus. Pro Svobodnou Evropu nadále byl velký prostor v českých zemích i na Slovensku. Dobrovolně se ho vzdala. Třeba by se vše vyvíjelo jinak.
Čas ukazuje, že přemístění Svobodné Evropy do Prahy a zrušení českého vysílání byla jedna z největších chyb americké vlády. Dlouhou dobu Svobodnou Evropou vychovávané a hýčkané dítě bylo zavedeno do politického a hospodářského pralesa - a pak opuštěno a ponecháno osudu. Američané přikládali Svobodné Evropě zcela jiný význam než Češi a zřejmě podcenili její vliv a zásluhy. S pádem komunistického sovětského impéria nezmizely ruské zájmy ve východní a střední Evropě.
Na zrušení Svobodné Evropy doplácejí všichni demokraté, doplácí také americká vláda, která při umístění obranného systému v České republice, zmítající se neustálými vnitřními žabomyšími válkami, ztroskotala na neinformovanosti obyvatelstva. V České republice chybí nezávislé informace, protože česká media bezmyšlenkovitě sledují jen zisk z reklamy a zveřejňují jen takové informace, které lákají čtenáře, posluchače a diváky. Tyto informace jsou z velké části placenou reklamou politických stran a hospodářských mafií. Američané sice na zrušení českého vysílání Svobodné Evropy ušetřili nějaké dolary, ale stálo je to ztrátu vlivu ve Střední Evropě. Následky pro ně asi budou mnohem dražší, než kdyby „štvavou Svobodnou Evropu“, jak říkávali komunisté, v Mnichově ponechali. (M.Veselý, 20.10.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat