Sibiřská anabáze čs.legií.

Československo hned po svém vzniku v roce 1918 mělo k dispozici relativně silnou armádu. Nebyla silná jen co do počtu mužů, nýbrž také co do znalosti vojenského řemesla i válečných zkušeností. Její první základ tvořili vojáci, kteří jako legionáři bojovali na západní frontě. V té době, kdy ve střední Evropě už byl mír, jiní čeští a slovenští legionáři se snažili probít přes Sibiř do Vladivostoku a odtud domů, do Evropy.
Československé jednotky, které vznikly ze zajatců kvůli tomu, aby na straně carského Ruska bojovaly proti Německu a Rakousko-Uhersku, se po bolševické revoluci dostaly do nepříjemné situace, protože bolševická ruská vláda 3.3.1918 uzavřela separátní mír s Německem. Tím československé legie, které byly součástí dohodových vojsk, zůstaly na východní frontě v bojích proti německým vojskům samy. Po těžkých bojích s německou přesilou u Bachmače nezbývalo než ustoupit. Spojení se západní frontou, jak původně plánovaly, nebylo možné, proto se rozhodly dopravit se na Dálný východ, do Vladivostoku a odtud loděmi do Francie a bojovat na západní frontě. Plán byl dobrý, ale místo několikatýdenní cesty přišla téměř dvouletá sibiřská anabáze.

Záminkou k vypuknutí nepřátelství mezi československými legiemi a sovětskou vládou byl incident v Čeljabinsku, avšak už před tím bolševici, na přání německé armády, přesun československých legionářů zpomalovali. Na nádraží v Čeljabinsku 14.května 1918 vyhodil jakýsi muž z jedoucího vlaku mezi legionáře kus železa, který jednoho legionáře vážně zranil. Legionáři vlak zastavili a viníka potrestali. Čeljabinský sovět nechal zatknout československou nádražní hlídku, protože nezasáhla. 17.května legionáři hlídku osvobodili. Bolševická vláda vydala rozkaz československé legie odzbrojit. To bylo v podstatě vyhlášení nepřátelství a války.

Čechoslováci samozřejmě se odzbrojit nenechali, bolševické jednotky však stále proti legionářským vlakům podnikali zákeřné útoky, které přerostly v těžké boje. V době vypuknutí bojů byly legie roztroušené na velkém území. Nejtěžší boje sváděla armáda podplukovníka Ušakova (ruský důstojník v československých službách), které se po dobytí a obsazení několika měst podařilo spojit s jednotkami kapitána Gajdy a kapitána Kadlece.

Významnou úlohu sehrál obrněný vlak Orlík, který byl 29.5.1918 sestaven ve stanici Penza. Po spojení všech československých jednotek se podařilo ovládnou Transsibiřskou magistrálu a umožnit postup bělogvardějských a intervenčních dohodových vojsk na západ. Československých legií, které úspěšně dokázaly vzdorovat několikanásobné převaze bolševických vojsk, chtěly dohodové mocnosti využít jako rozhodující síly pro útok proti bolševikům. V té době legie měly asi devadesát tisíc mužů. Záměr zůstat dále na ruském území a ničit komunizmus hned v zárodku ztroskotal mimo jiné na neochotě velké části levicově orientovaných československých legionářů, sympatizujících s bolševiky. Odchodu legií z Ruska nezabránila ani sebevražda plukovníka Švece, který vzpouru nepřenesl přes srdce.

Transport legionářů z Vladivostoku na lodích do Evropy se protáhl, někteří se dostali domů až v roce 1921. Většina byla dopravena Indickým oceánem a Suezským průplavem do Terstu. Cesta se však prodloužila těm legionářům, kteří byli naloděni na americké lodě, jimiž byli dopraveni na západní pobřeží USA. Pak museli absolvovat další dlouhou cestu vlakem na východní pobřeží a odtud po moři do Francie.

Doma legionáře čekalo zklamání. Zjišťovali, že to Rakousko, které před pěti šesti léty zradili a proti kterému chtěli bojovat, vůbec nebylo tak špatné, jak jim čeští intelektuálové kdysi namlouvali. Vrátili se do nově vytvořeného státu, který se zmítal v poválečné bídě fyzické i morální. Komunisté, se kterými nechtěli v Rusku bojovat, i v Československu přibývali jako houby po dešti. Demonstrace a stávky byly téměř na denním pořádku.
Za první republiky oficiálně legionáři měli nárok na různé výhody. Při německé okupaci byli společně s židy vyloučeni z veřejného života, museli být zbaveni i všech funkcí v dobrovolných spolcích. Po roce 1945, kdy pro velkou část českého obyvatelstva se sovětské Rusko stalo vzorem, se o legionářích z první světové války mluvit nesmělo, takže poválečné generace se o nich částečně dozvěděly až v roce1968, ale o jejich sibiřské anabázi se podrobně mohlo mluvit a psát až po roce 1989, v době, kdy prakticky všichni účastníci sibiřské anabáze už tento svět opustili. (M.Veselý, 28.10.2009)