Z Klausovy pračky se stal vysavač (3).

Když byl v roce 1990 z trestního zákoníku odstraněn paragraf č.132 o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pochopila to jistá část obyvatelstva jako červenou tužkou podtržený proslulý Husákův výrok: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“.






(1.část)
(2.část)
(3.část)
Je jasné, že praktická ekonomická zkušenost taxikáře nebo zelináře nesahala výš než k malé privatizaci, jak ostatně si představovali političtí snílkové. Ti méně zkušení vexláci sice také začaly nakupovat malé podniky, ale o podnikatelské martyrium se vůbec vážně nepokoušeli, šlo jim spíš o spekulaci.

Silné slovo v privatizaci však dostali bossové podzemí, kteří vždy měli nejlepší kontakty na bezpečnost a státní správu. Ti se v první řadě obklopili lidmi, kteří kvůli reorganizacím, lustracím a všelijakým ekonomickým či politickým prohřeškům museli z bezpečnosti, státní správy, státního zahraničního obchodu, státních bank atd. odejít. Při zakládání soukromých bank a fondů měli šéfové podzemí nejen dostatek peněz, ale především v jejich službách byly šiky bývalých veřejných i tajných policistů, ostřílených celníků, právníků a ekonomických odborníků, kteří se dovedli pohybovat mezi částkami, jež normální smrtelník nedovede ani napsat.

Opět se ukázalo, že v českých zemích ekonomický pragmatizmus vždy vítězí nad morálkou. Nejenže nebyli socialističtí zbohatlíci potrestáni nebo alespoň izolováni od ekonomiky, jak se například po odchodu Rusů stalo v Rakousku, ale bylo jim umožněno zaujmout nejlepší pozice na podnikatelské dráze.

Skupina předlistopadových zbohatlíků nebyla vyřazena z hospodářského ani společenského života, ale za přihlížení vlády mohla se brzy prezentovaat jako nová společenská elita, v jejíž záři se české politické špičky tak rády lesknou. Bylo a je nepochopitelné, až směšné, jak rádi se politici nechávali s rychlokvašenými miliardáři fotografovat na tenise či v opeře, jak rádi si hrají na snoby a udržují kontakty s neupřímným světem peněz a luxusu (viz nevkusná sobotní Paroubkova svatba).

Ideální prostředí pro velké podvody vzniklo také zásluhou kuponové privatizace. Stovky investičních fondů, bank a peněžních družstev vyrostly jako houby po dešti. Licenci dostal každý, kdo ukázal padesátimilionovou hromádku peněz. Politici odmítali kontrolu nad investičními společnostmi, tvrdivše, že všechno vyřeší neviditelná ruka trhu. Argument zněl: každá regulace ekonomiku zpomalí.

Podpora divokých ekonomických změn se stala i jednou z příčin dělení Československa. Ve stínu této nepříjemné události, k níž byl odveden zájem veřejnosti, byly vytvořeno prostředí pro tunelování bank. Byla to paradoxně právě tolik propagovaná rychlost ekonomických změn, která za obrovských morálních a psychologických škod privatizaci a celkový polistopadový vývoj zpomalila. Do společnosti se vloudila nedůvěra k fondům a družstvům, v lidském podvědomí se usadilo přesvědčení, že práce a poctivost se nevyplácí.