Temná omšelá budova v sousedství budějovického parku mě nevítala poprvé, kvůli různým administrativním chybám v evidenci jsem tam byl už několikrát předvolán. Uniformovaní úředníci Krajské a okresní vojenské správy zaujímali bojovou pozici v tajemném objektu kláštera školských sester de Notre Dame u svatého Josefa. Tam údaje o mužích - civilistech byly důsledně střeženy.
Ani několik dvojčlenných vojenských hlídek, které se mi při zdolávání klášterního bludiště stavěly do cesty, nezabránily odhodlání zjistit adresu tajemného vojenského útvaru.
Poslední hlídka sdělila mi telefonní číslo a nasměrovala mě do zadní části objektu, do temné chodby v prvním patře. Jako hlídací pes čekal ve výklenku zdi velký černý telefonní aparát. Nekousl mě, dokonce ani vztekle nezavrčel.
Vytočil jsem číslo, jak to doporučoval nápis na čtvrtce papíru. Ve sluchátku se ozvalo zapraskání a zachroptění.
Nesměle jsem vyslovil svůj požadavek.
„Cože? Opakujte to!“ ozval se sytý mužský hlas.
Opakoval jsem.
„Čemu nerozumíte?“ zachroptělo ve sluchátku.
Znovu jsem opakoval svůj problém, že nevím kam narukovat.
„To se na to podíváme!“
Dveře ve vzdálenosti asi jeden metr od telefonu se otevřely, z oparu cigaretového kouře se vynořil tlustý holohlavý důstojník.
„Ukažte mi to! Co nevíte?“ opakoval.
Chvíli hleděl na povolávací rozkaz, tváře se nesmírně udiveně, jako by něco podobného viděl poprvé v životě.
„Počkejte tady!“ řekl.
Uniforma opět zmizela za zavřenými dveřmi. Oblak cigaretového kouře, jenž na chodbě zbyl, se jen pomalu rozplýval.
Obrátil jsem zrak k telefonnímu aparátu. Proč ten člověk s velkou zlatou hvězdou na rameně si telefonuje s návštěvníky přes zeď, na vzdálenost jednoho nebo dvou metrů? Bojí se, že by chytil nějaký civilní bacil? Snad proto se také chrání hustým cigaretovým kouřem?
„Je to v pořádku,“ řekl, vraceje po několika minutách tiskopis.
„Ale já nevím, kam mám nastoupit,“ zaskučel zoufale.
„Umíte snad číst? Jasně tady máte napsáno: České Budějovice!“
„Do kterých kasáren…“
„To se dozvíte!“
Zmizel opět v zakouřené temné díře.
Zkušenosti s vojenskou etiketou přibývaly. K vyřešení problému však jsem nepokročil ani o kousek. Otázka místa narukování zůstala stále otevřená. Je-li dáno osudem, že včas nebude vojákem a Varšavská smlouva kvůli tomu prohraje válku či utrpí jinou újmu, ať jsem uvězněn, zastřelen, rozčtvrcen!
Věci, které člověk dělá prvně v životě, se nedají opakovat tak, aby byly zase první, v paměti vždy je zafixovaná nějaká zkušenost. A tak i nástup na vojenskou službu býval jedinečný, neopakovatelný.
Nejlépe změnu zvládali ti, jimž od přírody nebylo dáno uvažovat o citech, lidských vztazích, morálce, právu a podobných problémech křesťanského světa. Filozofové mohou být vojákovi ukradeni, voják se rychle musí přizpůsobit novým životním podmínkám a hledět jakkoliv přežít. Bídě se nejlépe přizpůsobí ten, kdo má k ní nejblíže. Armáda nikdy nebyla společenským salónem, v němž hovořilo se vybraným jazykem. Kdo do armády přišel z prostředí hrubého a nuzného, nejlépe z kriminálu, měl s novým domovem mnohem menší problémy než ten, kdo vyrostl v bavlnce.
Jaký pán, takový krám, jací velitelé, takové mužstvo. Začátkem šedesátých let byla armáda dávno už zbavena většiny prvorepublikových důstojníků a jejich noblesy. Pryč byli i důstojníci, co prošli ohněm světové války, v poválečné armádě nebyly jejich zkušenosti k ničemu, když nerozuměli třídnímu boji. Nejlepším předpokladem k nošení pěticípých zlatých hvězd na náramenících nebylo vysvědčení nebo diplom z civilní školy, či dokonce vojenská akademie, ale červená legitimace strany. Strany, která chtěla vládnout na věčné časy. (M.Veselý) Pokračování
Ani několik dvojčlenných vojenských hlídek, které se mi při zdolávání klášterního bludiště stavěly do cesty, nezabránily odhodlání zjistit adresu tajemného vojenského útvaru.
Poslední hlídka sdělila mi telefonní číslo a nasměrovala mě do zadní části objektu, do temné chodby v prvním patře. Jako hlídací pes čekal ve výklenku zdi velký černý telefonní aparát. Nekousl mě, dokonce ani vztekle nezavrčel.
Vytočil jsem číslo, jak to doporučoval nápis na čtvrtce papíru. Ve sluchátku se ozvalo zapraskání a zachroptění.
Nesměle jsem vyslovil svůj požadavek.
„Cože? Opakujte to!“ ozval se sytý mužský hlas.
Opakoval jsem.
„Čemu nerozumíte?“ zachroptělo ve sluchátku.
Znovu jsem opakoval svůj problém, že nevím kam narukovat.
„To se na to podíváme!“
Dveře ve vzdálenosti asi jeden metr od telefonu se otevřely, z oparu cigaretového kouře se vynořil tlustý holohlavý důstojník.
„Ukažte mi to! Co nevíte?“ opakoval.
Chvíli hleděl na povolávací rozkaz, tváře se nesmírně udiveně, jako by něco podobného viděl poprvé v životě.
„Počkejte tady!“ řekl.
Uniforma opět zmizela za zavřenými dveřmi. Oblak cigaretového kouře, jenž na chodbě zbyl, se jen pomalu rozplýval.
Obrátil jsem zrak k telefonnímu aparátu. Proč ten člověk s velkou zlatou hvězdou na rameně si telefonuje s návštěvníky přes zeď, na vzdálenost jednoho nebo dvou metrů? Bojí se, že by chytil nějaký civilní bacil? Snad proto se také chrání hustým cigaretovým kouřem?
„Je to v pořádku,“ řekl, vraceje po několika minutách tiskopis.
„Ale já nevím, kam mám nastoupit,“ zaskučel zoufale.
„Umíte snad číst? Jasně tady máte napsáno: České Budějovice!“
„Do kterých kasáren…“
„To se dozvíte!“
Zmizel opět v zakouřené temné díře.
Zkušenosti s vojenskou etiketou přibývaly. K vyřešení problému však jsem nepokročil ani o kousek. Otázka místa narukování zůstala stále otevřená. Je-li dáno osudem, že včas nebude vojákem a Varšavská smlouva kvůli tomu prohraje válku či utrpí jinou újmu, ať jsem uvězněn, zastřelen, rozčtvrcen!
Věci, které člověk dělá prvně v životě, se nedají opakovat tak, aby byly zase první, v paměti vždy je zafixovaná nějaká zkušenost. A tak i nástup na vojenskou službu býval jedinečný, neopakovatelný.
Nejlépe změnu zvládali ti, jimž od přírody nebylo dáno uvažovat o citech, lidských vztazích, morálce, právu a podobných problémech křesťanského světa. Filozofové mohou být vojákovi ukradeni, voják se rychle musí přizpůsobit novým životním podmínkám a hledět jakkoliv přežít. Bídě se nejlépe přizpůsobí ten, kdo má k ní nejblíže. Armáda nikdy nebyla společenským salónem, v němž hovořilo se vybraným jazykem. Kdo do armády přišel z prostředí hrubého a nuzného, nejlépe z kriminálu, měl s novým domovem mnohem menší problémy než ten, kdo vyrostl v bavlnce.
Jaký pán, takový krám, jací velitelé, takové mužstvo. Začátkem šedesátých let byla armáda dávno už zbavena většiny prvorepublikových důstojníků a jejich noblesy. Pryč byli i důstojníci, co prošli ohněm světové války, v poválečné armádě nebyly jejich zkušenosti k ničemu, když nerozuměli třídnímu boji. Nejlepším předpokladem k nošení pěticípých zlatých hvězd na náramenících nebylo vysvědčení nebo diplom z civilní školy, či dokonce vojenská akademie, ale červená legitimace strany. Strany, která chtěla vládnout na věčné časy. (M.Veselý) Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat