Lidová armáda se nechlubila tím, kolik lidí se v prvních měsících po nástupu do základní prezenční služby psychicky i fyzicky zhroutilo, i v době míru byly ztráty nezbytné, naplánované, počítalo se s nimi. Ostatně, mír nemají armády rády, proto i v míru plní bojové úkoly. Mír nemohla mít ráda ani Československá lidová armáda, která evidovala všechny muže od šestnácti do šedesáti let a povolávala každého, kdo splňoval i ty nejjednodušší podmínky, jen aby naplnila stavy.
Nevhodný zdravotní stav, tělesné i duševní poruchy, ani vzdělání nemohly v takové armádě hrát žádnou významnou roli, před takovými maličkostmi nemohla armáda zakolísat. Mezi nováčky se objevili lidé s neuvěřitelně podprůměrnými i neuvěřitelně nadprůměrnými mírami a váhami, pro které se vůbec nenašly uniformy.
Hlavním kriteriem při pohledu na vojáka byl třídní původ neboli posudek národního výboru a zaměstnavatele. Na tvrdých slamnících vedle sebe pak leželi lidé, kteří se obtížně podepsaly, a vysokoškoláci s vědeckými tituly.
Když bylo na mezinárodním poli dusno, bylo v kasárnách těsno. Proto nečekaně rukovali také ti, kteří se ze zdravotních a jiných důvodů vojenské službě už dlouhá léta vyhýbali. Armáda se nenechala uspat, věděla, kam sáhnout pro rezervy. Když si ulejváci už mysleli, že se na ně zapomnělo, o nevyléčitelnou smrtelnou nemoc přestali dbát, místo téměř stoprocentně očekávané modré knížky je překvapil nekompromisní povolávací rozkaz.
Podle pokynů povolávacího rozkazu jsem se tedy, oblečený do tepláků, prvního srpna objevil na českobudějovickém nádraží. Už v hale nádražní budovy jsem pochopil, že onen dobrý major ze zakouřené komůrky měl pravdu, když mi stručně sdělil, že se všechno dozvím. Mezi tabulemi nad hlavami vojáků, stojících v hloučcích uprostřed haly, okamžitě jsem spatřil jednu tabuli s nápisem 1738. Vydal jsem se k ní a nedočkavě se hlásil.
„Idem na pivo!“ zavelel malý voják, jenž se mě ujal, aby mě potom, se zářícíma očima, v samoobslužné nádražní restauraci seznamoval s úžasným vojenským příběhem jakéhosi svého kamaráda. Ten povel ve skutečnosti znamenal: "Zaplatíš mi pivo!"
Zanícené vyprávění doložil výstřižkem článku z vojenských novin Obrana lidu. Osud toho novinového hrdiny spočíval v tom, že narukoval na vojnu, ale po několika týdnech utekl do rodného kraje, slovenských hor, a déle než rok se skrýval u nějakých horalů. Potom byl zatčen a vrácen armádě, která ho ovšem nepotrestala, jak by každý čekal, ale přijala jej jako ztraceného syna.
Tohoto slovenského dezertéra pak vojna tak zaujala, že se z něho nejen stal vzorný voják, jenž nedbal žádných překážek a přesně a odhodlaně sloužil socialistické vlasti. Byl příkladem celému útvaru. To se samozřejmě neobešlo bez uznání velitelů, kteří ho pravidelně povyšovali, takže po dvou létech do civilu odcházel jako poručík.
Tento příběh jako jediný utkvěl mi v paměti, i když o podobných hrdinských činech jsem četl ve vojenských novinách téměř každý týden. Armádní propaganda byla důkladně propracovaná, a tak články dopadaly na úrodnou půdu, především mnozí slovenští vojáci braly zkazky vojenského plátku nesmírně vážně, vydávajíce často tyto hrdiny za své kámoše či příbuzné.
Nehlaste se k někomu slavnému, o němž píšou v novinách, když na druhém konci státu si to nikdo stejně ověřit nemůže? Už po chilském mistrovství světa v roce 1962 jsem nechápal, jak početné příbuzenstvo může mít známý fotbalista. Slavný bratislavský fotbalista Ján Popluhár by žasl kolik jenom v Čechách se k němu hlásilo synovců a bratranců. Já jich poznal několik, všichni hovořili slovensky - a proto skutečně mohli být jeho příbuznými. (M.Veselý) Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat