Můj osobní průvodce, oblečený v uniformě vojáka základní služby, si ode mne nechal přinést ještě jedno pivo a oznámil mi, že po dopití mě odvede k nákladnímu autu, kterým budu dopraven do Třeboně.
I tentokrát Československá lidová armáda oklamala nepřítele, který si určitě myslel, že jsem narukoval do Českých Budějovic, a já zatím směřoval k Třeboni.
Po projetí postranní bránou třeboňských kasáren (snímek) byla z otevřené korby nákladního automobilu nová dávka lidí sehnána na pevnou půdu prostranství mezi jednopatrovou budovou a přízemní kuchyní. Po zformovaní do zástupu namířila husím pochodem do dveří staré budovy, nad jejímž průčelí byl vyrytý nápis 1744, jenž pravděpodobně oznamoval datum založení kasáren.
V uvedeném roce Marie Terezie, prostým českým lidem nazývaná Mařenka, od Prusů obrazně dostala opět výprask na habsburský zadek. Habsburkové vymysleli pragmatickou sankci, jejíž zásluhou si sice formálně udrželi různé královské trůny a fiktivně i císařský, ale na panovníky sousedních zemí to nedělalo nejlepší dojem, takže střední Evropa se kvůli tomu zmítala ve válkách.
Na dědické právo Marie Terezie, která prohrávala jednu vojnu za druhou, doplatilo České království ztrátou Horního i Dolního Slezska a Kladska (více než 40 tisíc km2; , 5 mil. obyvatel a nesmírné množství nerostných surovin).
Panovnice, která mimo všech prohraných válek a dalších důležitých vladařských úkolů stačila porodit šestnáct dětí, neúspěchy na poli válečném sváděla na nedostatek peněz (jak to i v současnosti dělají sportovci). Pojala především podezření, že ji čeští poddaní šidí na daních, a proto nechala přeměřit katastry všech obcí tak důkladně, že to platí dodnes.
Ztracená území však byla nenávratně pryč. Výstavba masivních kasáren a pevností nabrala sice za dob panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dobré tempo, ale na potvoru už to třeba příliš nebylo, neboť se změnil způsob válčení, a dobývání a vypalování hradů a měst už nemělo valný význam.
Vojenská posádka ovšem byla pro město přínosem, jeho vizitkou. Proto radnice i jednotlivci investovali ohromné částky do rozsáhlých vojenských objektů. Vyplácelo se to. Armáda sice mimořádně vysoký nájem neplatila, ale přítomnost vojenské posádky byla vždy požehnáním pro město, bez ohledu na politický systém.
Vojáci nikdy nedovedli šetřit, erární peníze vždy hned utráceli. Vojenská posádka musela být zásobovaná potravinami pro vojáky, krmivy pro koně, výstrojí, vozy, palivem atd., proto využívala spousty civilních dodavatelů, pro živnostníky byla zlatým dolem.
Za silnými zdmi třeboňských kasáren se nováčci nejdříve sunuli před jakousi přijímací politickou komisi, složenou z důstojníků a civilistů, jejíž členové s velice vážnými tvářemi pokládali zásadní otázky tohoto typu: Kdo je prezidentem republiky? Jak se jmenuje hlavní město? Kolikátého listopadu byla říjnová revoluce? Přitom stále cosi zapisovali.
Následoval pomalý pochod do místnosti na opačné straně budovy, kde zasedala lékařská komise, která hned dopoledne dávala najevo hroznou tělesnou i duševní únavu. Všichni její členové byli oblečeni do důstojnických uniforem a všichni se tvářili jako primáři.
Lékaři něco prohlédli, něco změřili, něco zapsali a všechny uznali za živé. Aby nováčci na lékařskou komisi hodně dlouho vzpomínali jen v tom nejlepším, na závěr audience dostali do zadní tváře poctivou injekci. Bolest jako po žihadlu od sršně měla potom několik dní silně připomínat existenci svalu jinak běžně nevnímaného. (M.Veselý) Pokračování.
I tentokrát Československá lidová armáda oklamala nepřítele, který si určitě myslel, že jsem narukoval do Českých Budějovic, a já zatím směřoval k Třeboni.
Po projetí postranní bránou třeboňských kasáren (snímek) byla z otevřené korby nákladního automobilu nová dávka lidí sehnána na pevnou půdu prostranství mezi jednopatrovou budovou a přízemní kuchyní. Po zformovaní do zástupu namířila husím pochodem do dveří staré budovy, nad jejímž průčelí byl vyrytý nápis 1744, jenž pravděpodobně oznamoval datum založení kasáren.V uvedeném roce Marie Terezie, prostým českým lidem nazývaná Mařenka, od Prusů obrazně dostala opět výprask na habsburský zadek. Habsburkové vymysleli pragmatickou sankci, jejíž zásluhou si sice formálně udrželi různé královské trůny a fiktivně i císařský, ale na panovníky sousedních zemí to nedělalo nejlepší dojem, takže střední Evropa se kvůli tomu zmítala ve válkách.
Na dědické právo Marie Terezie, která prohrávala jednu vojnu za druhou, doplatilo České království ztrátou Horního i Dolního Slezska a Kladska (více než 40 tisíc km2; , 5 mil. obyvatel a nesmírné množství nerostných surovin).
Panovnice, která mimo všech prohraných válek a dalších důležitých vladařských úkolů stačila porodit šestnáct dětí, neúspěchy na poli válečném sváděla na nedostatek peněz (jak to i v současnosti dělají sportovci). Pojala především podezření, že ji čeští poddaní šidí na daních, a proto nechala přeměřit katastry všech obcí tak důkladně, že to platí dodnes.
Ztracená území však byla nenávratně pryč. Výstavba masivních kasáren a pevností nabrala sice za dob panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dobré tempo, ale na potvoru už to třeba příliš nebylo, neboť se změnil způsob válčení, a dobývání a vypalování hradů a měst už nemělo valný význam.
Vojenská posádka ovšem byla pro město přínosem, jeho vizitkou. Proto radnice i jednotlivci investovali ohromné částky do rozsáhlých vojenských objektů. Vyplácelo se to. Armáda sice mimořádně vysoký nájem neplatila, ale přítomnost vojenské posádky byla vždy požehnáním pro město, bez ohledu na politický systém.
Vojáci nikdy nedovedli šetřit, erární peníze vždy hned utráceli. Vojenská posádka musela být zásobovaná potravinami pro vojáky, krmivy pro koně, výstrojí, vozy, palivem atd., proto využívala spousty civilních dodavatelů, pro živnostníky byla zlatým dolem.
Za silnými zdmi třeboňských kasáren se nováčci nejdříve sunuli před jakousi přijímací politickou komisi, složenou z důstojníků a civilistů, jejíž členové s velice vážnými tvářemi pokládali zásadní otázky tohoto typu: Kdo je prezidentem republiky? Jak se jmenuje hlavní město? Kolikátého listopadu byla říjnová revoluce? Přitom stále cosi zapisovali.
Následoval pomalý pochod do místnosti na opačné straně budovy, kde zasedala lékařská komise, která hned dopoledne dávala najevo hroznou tělesnou i duševní únavu. Všichni její členové byli oblečeni do důstojnických uniforem a všichni se tvářili jako primáři.
Lékaři něco prohlédli, něco změřili, něco zapsali a všechny uznali za živé. Aby nováčci na lékařskou komisi hodně dlouho vzpomínali jen v tom nejlepším, na závěr audience dostali do zadní tváře poctivou injekci. Bolest jako po žihadlu od sršně měla potom několik dní silně připomínat existenci svalu jinak běžně nevnímaného. (M.Veselý) Pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat