Zástup vyjevených, ale světácky se tvářících budoucích hrdinů byl pak nasměrován na další nádvoří, kde stálo několik velkých stanů. V jednom z nich byly polní sprchy, pod které nováčci postupně vstupovali.
Takové povinné vojenské sprchování je zajímavá věc zvláště tehdy, když přívody vody ovládá zvenčí nějaký škodolibý voják. Proudy vařící vody, střídající se se studenými, byly na dlouhou dobu poslední teplou vodou pro ty, kteří později zůstali v třeboňském radiokurzu, neboť následovalo období pěti měsíců bez teplé vody a bez výměny prádla.
Když sprchující využili možnosti poprvé namydlit tělo erárním mýdlem, tak vodní provázky nad hlavami zmizely a škodolibý voják oznámil, že voda došla. Nezbývalo, než civilním ručníkem setřít mýdlovou pěnu z těla a pokračovat do dalších stanů, kde byla vydávána výstroj.
I zde byli roztomile škodolibí vojáci, kteří zkušenými pohledy odhadli nováčkovu postavu, sáhli do regálu a hodili mu kus oděvu přesně opačné velikosti. Velký člověk dostal oděv vhodný pro trpaslíka, malý naopak vyfasoval mundůr pro obra.
Vyfasování uniformy je jednou z nejdůležitějších fází v životě nováčka, po převzetí podivně páchnoucích částí uniformy přestává fyzicky být civilistou a začíná být vojákem.
Všechno samozřejmě probíhalo ve vojenském tempu, spousta známých i neznámých věcí letěla vzduchem a přistávala v náručích novopečených bojovníků: pracovní oblek, vycházkový oblek, kabát, košile, trenýrky, onuce, boty, velká polní(batoh), malá polní, plynová maska, deka, prostěradlo atd.
V poledne 1. srpna 1963 pálilo slunce jako na Sahaře, přesto přišel povel obléci se do zimních vycházkových obleků zvaných „kopřivy“ a zimních kabátů. Hrubá, plstěná, chlupatá, silná látka připomínala tkaninu z kopřivových vláken, z níž koncem první světové byly šity rakouské uniformy.
Vyměňovalo se přitom, vyměňovalo. Pohledy na některé postavy v uniformách barvy khaki byly příčinou nezvládnutelného smíchu. Dlouháni v minikabátech sahajících vysoko nad kolena připomínali hradní pážata, menší postavy táhly mantly po zemi jako královny, co nemají nohy.
Zvláštní kapitolou byly boty, vysoké kožené „půllitry“, které pravděpodobně jako nějaká válečná kořist nebo zapomenuté zásoby armády třetí říše předtím dvě desítky let ležely ve skladech. Kůže bot připomínala plech, navíc v ohybech na patách byla zpuchřelá a měla snahu praskat.
S plnou polní na zádech a zbytkem výstroje v náručí byli všichni nasměrováni na „cimry“ v prvním poschodí východního traktu kasáren. Tři kovové postele nad sebou, bez uliček, lézt se do nich dalo se jen otvorem v čele. V malém prostoru, na slamníku, s těžko nahmatatelnými stopami slámy, se musel směstnat člověk i s veškerou vyfasovanou výbavou.
V přecpaných místnostech trávili nováčci, asi po sto kusech, první vojenské nocí. O spánku na několika tenkých kulatých příčkách, zakrytých režnou látkou, se ovšem dalo těžko hovořit. Přitom v místnostech byl hluk, ve kterém by snad nedokázala spát ani mrtvola. Přicházeli, hledali volné postele a rámusili noví a noví lidé, střízliví i nestřízliví.
Navíc z chodby doléhal pokřik skupiny těch nejnedočkavějších „mazáků“. Každý „bažant“, který vystrčil ven hlavu, byl zaměstnán nějakou speciální úklidovou prací. Hrubé hlasy s česko-moravsko-polsko-maďarsko-slovenským přízvukem (vojenským) tam byly občas přehlušovány mečivými příkazy dozorčího, vojáka se žlutými šňůrami na rameně, známého místního sportovce, jenž v třeboňských kasárnách trávil poslední dny ulejvácké vojny a dlouhou chvíli si zkracoval proháněním nováčků.
V těchto vážnýcch chvílích netrpělivého očekávání věcí příštích se začaly objevovat vojáci s povážlivě pokroucenými, oteklými nebo zakrvácenými rty. Příčina tohoto jevu byla brzy známa. Tito nováčci uposlechli čísi pokyn a nechali si chrup prohlédnout velmi silným mužem v červené kostkované košili.
Mohutné tlapy, ozdobené hustým porostem černých chlupů, signalizovaly, že tento tvor, připomínající překrmenou gorilu, všechny nesrovnalosti v ústech léčí zásadně zubařskými kleštěmi. Jeho krédem bylo, že vojákům nesmí ani ten nejmenší kaz kazit pohodu. Jedině vytržený zub nebolel. V devatenácti každý voják má ještě dost jiných.(M.Veselý) Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat