Kopřivy barvy khaki (13).

Několik injekcí stačilo k vyléčení, ovšem zážitky z bývalé českobudějovické vojenské nemocnice, přeplněné vojenskými pacienty, jsou nevymazatelné. V budově, v níž operačnímu sálu vládl primář Pitra, flegmóna mé paty platila jen o málo více než kuří oko.

Sádrové krunýře na zlámaných a roztříštěných končetinách byly hlavním poznávacím znamením vojáků základní vojenské služby. Alespoň těch, kteří se mohli pohybovat po chodbách i parku.
Byla tam ještě spousta ležících pacientů, z nichž vojenská služba udělala dočasné i trvalé mrzáky. Poraněné páteře, pánve, vnitřní zranění, mezi nimi několik průstřelů, pooperační stavy. Žádné ulejvácké nemoci, přesto vojenská nemocnice praskala ve švech. Jak by to zde asi vypadalo v době války ?

Soustavné fyzické i duševní přetěžování, špína, zápach a chybějící soukromí spolu s cynizmem politicky spolehlivých velitelů vytvářely nejlepší předpoklady pro nemoci a úrazy. Vojna není kojná. Vojenská mašinérie se nemůže zastavit kvůli takové maličkosti, jako je nemocný člověk.

Když se něco na těle porouchá, tak se to opraví. Od toho jsou přece doktoři a nemocnice. Voják Československé lidové armády musel být tak zdravý, aby mohl perfektně salutovat a plnit příkazy. Československý voják musel být nejlépe připraven k tomu, aby zemřel v první vlně ozbrojeného konfliktu mezi Varšavskou smlouvou a NATO.

Sovětští maršálové jako velitelé Varšavské smlouvy, tedy i nadřízení tlustých československých generálů a plukovníků, měli tu nejgeniálnější vojenskou strategii, která jim pomohla vyhrát minulou válku: tak dlouho jsou lidé hnáni před hlavně nepřítele, až mu dojde munice.

V Třeboni jsem onemocněl ještě jednou. Začalo to tím, že prakticky celou rotu, která svou fyzickou odolností měla být postrachem jakéhokoliv nepřítele, položila obyčejná angína či viróza. Někdy v polovině září jsme hned ráno, za zpěvu písně „Přes spáleniště, přes krvavé řeky…“, vyrazili na střelnici u Nové Hlíny.

Tento ranní pochod městem byl patrně jeden z posledních parádních maršů, ne-li zcela poslední, který třeboňské náměstí v podání armády vidělo. Vpředu si sebevědomě vyšlapoval v modré uniformě, jezdeckých kalhotách a vyleštěných vysokých kožených botách velitel roty nadporučík Černý, v odstupu asi pět metrů za ním cupital v zelené uniformě jeho zástupce poručík Holub, za dalších pět metrů poddůstojníci a za nimi silně zpívající a dupající rota.

Zpáteční cesta už nebyla tak slavná. Střelby se protáhly až do pozdního odpoledne, velitelé spěchali domů, takže se více prchalo než dělala paráda. Na potvoru začalo už na Kopečku pěkně pršet.

Teoreticky by počasí žádné armádě vadit nemělo. Prakticky však to bylo právě počasí, co v minulosti rozhodovalo války, a tím o politickém i hospodářském vývoji. Příkladů z dějin je dost, nejmarkantnější jsou; zásluhou silných mrazů, porážky Napoleona i Hitlera v Rusku. V českých zemích deště ovlivnily průběh husitské revoluce, rozvodněné řeky a rozbahněná pole likvidovaly obrněné císařské šiky ještě před bojem. (M.Veselý)Pokračování