„Výcvik musíš prodělat, řekl mi vousatý zdravotník, v civilu veterinární lékař, když letmo přehlédl mou oteklou patu, kde místo kůže na něho zíral červený flek. „To spraví trochu masti.“
Vracím se, kulhaje, k pochodující četě. „Pochodem vchod! Vlevo v bok! Čelem vzad! Vpravo v bok! Vlevo v bok…“ celou hodinu velí poddůstojník jako stroj. Desetiminutová přestávka je přesně čas na jednu cigaretu.
S cigaretami zápolí i nekuřáci. Je to prakticky jediná možnost, čím se odreagovat od tělesné i duševní únavy a pocitu bezmocnosti. Pot ve špinavém zaprášeném textilu už nikdo nevnímá, to je samozřejmost. Velitelé se po hodině vždy střídají, je nutno šetřit poddůstojnické hlasivky.
Každé dopoledne, po čtyřicetiminutové rozcvičce a hodinovém nácviku morseovky, následují dvě až tři hodiny pořadového výcviku, odpoledne buď zrychlený přesun, nebo protichemický výcvik, což je prakticky také pochodování, ale v plynových maskách a „atomkeckách.“ Jeden den jako druhý, týden, měsíc, pět měsíců.
Někdy je hodina před obědem zpestřena politickým školením v kulturní místnosti. Monotónní předčítání poddůstojníkovo málokdo vnímá, i když se o to leckdo snaží. Únava však je silnější. Obyčejně během prvních deseti minut tak třetina lidí už usíná.
„Odchod na umývárnu a umýt celou hlavu,“ přibližně každých deset minut přikazuje velitel za všeobecného smíchu ostatních probuzených. Provinilec odchází, aby se za chvíli hlásil s mokrými vlasy. Spánek je neodolatelný. I ti, co udrží za obrovského úsilí nezavřená víčka, bojují s únavou s takovým vypětím, že stejně nejsou schopni nezáživné čtení vnímat.
Druhý den ráno se na nohu stavím velice obtížně, tvrdá kožená bota a špinavá propocená punčocha dělaly minulého dne svou povinnost. Po rozcvičce znovu odcházím na ošetřovnu. Zdravotník konstatuje, že se rána na patě hojí, pouze otok se nějak zvětšuje. „Výcvik musíš prodělat, budeš nosit lehkou obuv!“podává mi recepis. Lehkou obuví jsou myšleny tenisky. V teniskách kulhám mezi nacvičující četou. Oteklá noha nacpaná v tenisce stále bolí, ale snažím se nedávat bolest najevo. Věřím, že se všechno srovná.
Nejsem sám, kdo má povolenou lehkou obuv, ráno ošetřovna bývá plná. Většina čekajících trpí kožními nemocemi, plísněmi a ekzémy, vousatý veterinář to léčí buď barvou zelenou nebo barvou fialovou. Přeplněná ošetřovna má v budově bývalé vojenské nemocnice už jen několik místností v přízemí, zbytek budovy je oddělen silnými mřížemi a zámky, za nimiž sídlí vojáci jakéhosi záhadného litoměřického útvaru.
Nadále jsem poctivě prodělával výcvik v lehké obuvi. Pata byla stále oteklejší a necitlivější a hrála všemi barvami, nejvíce modrou.. S mou upřímnou vírou, že se stanu vojákem i s bolavou nohou, ovšem jaksi nesouhlasila má zbývají tělesná část. Tak se stalo během jednoho z dalších pořadových výcviků, že jsem nabýval pocitu lehkosti, udupaný povrch „buzerplacu“ se začínal povážlivě naklánět na všechny strany. O přestávce jsem raději neusedl s ostatními ke zdi, která chránila vojáky před zvědavými zraky veřejnosti, ale zamířil na ošetřovnu.
Asi jsem nevypadal nejzdravěji, protože veterinář-zdravotník mi oznámil, že musím okamžitě do nemocnice. Někam se rozběhl, aby se za několik minut vrátil v přijíždějícím gazíku, jenž mě dopravil do českobudějovické vojenské nemocnice. Neuběhla hodina a uléhal, lépe řečeno padl jsem, na kovovou postel chirurgického oddělení. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, tak se pacienti tohoto i sousedního pokoje divili, že jsem živý.
(m.Vesely)(Pokračování)
Vracím se, kulhaje, k pochodující četě. „Pochodem vchod! Vlevo v bok! Čelem vzad! Vpravo v bok! Vlevo v bok…“ celou hodinu velí poddůstojník jako stroj. Desetiminutová přestávka je přesně čas na jednu cigaretu.
S cigaretami zápolí i nekuřáci. Je to prakticky jediná možnost, čím se odreagovat od tělesné i duševní únavy a pocitu bezmocnosti. Pot ve špinavém zaprášeném textilu už nikdo nevnímá, to je samozřejmost. Velitelé se po hodině vždy střídají, je nutno šetřit poddůstojnické hlasivky.
Každé dopoledne, po čtyřicetiminutové rozcvičce a hodinovém nácviku morseovky, následují dvě až tři hodiny pořadového výcviku, odpoledne buď zrychlený přesun, nebo protichemický výcvik, což je prakticky také pochodování, ale v plynových maskách a „atomkeckách.“ Jeden den jako druhý, týden, měsíc, pět měsíců.
Někdy je hodina před obědem zpestřena politickým školením v kulturní místnosti. Monotónní předčítání poddůstojníkovo málokdo vnímá, i když se o to leckdo snaží. Únava však je silnější. Obyčejně během prvních deseti minut tak třetina lidí už usíná.
„Odchod na umývárnu a umýt celou hlavu,“ přibližně každých deset minut přikazuje velitel za všeobecného smíchu ostatních probuzených. Provinilec odchází, aby se za chvíli hlásil s mokrými vlasy. Spánek je neodolatelný. I ti, co udrží za obrovského úsilí nezavřená víčka, bojují s únavou s takovým vypětím, že stejně nejsou schopni nezáživné čtení vnímat.
Druhý den ráno se na nohu stavím velice obtížně, tvrdá kožená bota a špinavá propocená punčocha dělaly minulého dne svou povinnost. Po rozcvičce znovu odcházím na ošetřovnu. Zdravotník konstatuje, že se rána na patě hojí, pouze otok se nějak zvětšuje. „Výcvik musíš prodělat, budeš nosit lehkou obuv!“podává mi recepis. Lehkou obuví jsou myšleny tenisky. V teniskách kulhám mezi nacvičující četou. Oteklá noha nacpaná v tenisce stále bolí, ale snažím se nedávat bolest najevo. Věřím, že se všechno srovná.
Nejsem sám, kdo má povolenou lehkou obuv, ráno ošetřovna bývá plná. Většina čekajících trpí kožními nemocemi, plísněmi a ekzémy, vousatý veterinář to léčí buď barvou zelenou nebo barvou fialovou. Přeplněná ošetřovna má v budově bývalé vojenské nemocnice už jen několik místností v přízemí, zbytek budovy je oddělen silnými mřížemi a zámky, za nimiž sídlí vojáci jakéhosi záhadného litoměřického útvaru.Nadále jsem poctivě prodělával výcvik v lehké obuvi. Pata byla stále oteklejší a necitlivější a hrála všemi barvami, nejvíce modrou.. S mou upřímnou vírou, že se stanu vojákem i s bolavou nohou, ovšem jaksi nesouhlasila má zbývají tělesná část. Tak se stalo během jednoho z dalších pořadových výcviků, že jsem nabýval pocitu lehkosti, udupaný povrch „buzerplacu“ se začínal povážlivě naklánět na všechny strany. O přestávce jsem raději neusedl s ostatními ke zdi, která chránila vojáky před zvědavými zraky veřejnosti, ale zamířil na ošetřovnu.
Asi jsem nevypadal nejzdravěji, protože veterinář-zdravotník mi oznámil, že musím okamžitě do nemocnice. Někam se rozběhl, aby se za několik minut vrátil v přijíždějícím gazíku, jenž mě dopravil do českobudějovické vojenské nemocnice. Neuběhla hodina a uléhal, lépe řečeno padl jsem, na kovovou postel chirurgického oddělení. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, tak se pacienti tohoto i sousedního pokoje divili, že jsem živý.
Žádné komentáře:
Okomentovat