Informace o anonymním vyhrožování krutému Ličkovi nikoho příliš neohromila, fyzicky i duševně otupené mužstvo by v souvislosti s nenáviděným velitelem nepřekvapily ani nejhorší zprávy. Nervy povolovaly už mnoha lidem.
Mrzuté bylo, že vážná tvář velitele roty nevěstila nic dobrého. Během hodiny se samozřejmě nikdo nepřiznal. Mohla to ovšem také být provokace. Lička, který kvůli nadávkám zaslechnutým z davu jistě mužstvo nemiloval, mohl si dopis nechat napsat sám sobě.
Podstatné ovšem v té době bylo, že byl v osm hodin vyhlášen poplach, při němž se muselo nastoupit s veškerou výzbrojí včetně vycházkového obleku v batohu a přikrývek a prostěradel stočených do rolí a upevněných na batohu, třicet kilo jistě. Slamníky a postele naštěstí mohly zůstat na svých místech.
Všichni příslušníci roty, obtěžkáni veškerou osobní výzbrojí a výstrojí, se ostrým krokem vydali směrem ke sv.Trojici, aby pokračovala ku Praze. Obloha byla jak vymetená, pro turisty by to bylo ideální počasí. Nikdo netušil, kam bude proviněný útvar hnán. Nohy prvního odpadlíka se podlomily už u lužnické zastávky, dalších několik se zhroutilo cestou k Lomnici.
Většina lidí přesto došla k radaru u záblatské silnice, kde po několikaminutové přestávce byl unavený průvod obrácen k návratu do Třeboně. Přestože všichni za sebou měli dva měsíce intenzivní fyzické přípravy, kilometry v nohách a připalující podzimní slunce začaly plnit svou povinnost, v příkopech začalo přibývat unavených vojáků.
Vojákům ležícím v příkopech v roce 1963 nehrozila smrt z rukou nepřátel ani civilistů, jako se to v těchto místech stalo v jedné z prvních bitev třicetileté války. Stavovské vojsko zde utrpělo neslané nemastné vítězství, císařský generál Buquoy se za tuto porážku moc stydět nemusel, když proti jeho zbědované armádě stálo mnohem početnější vojsko stavovské. Po bitvě se na bojiště vydalo obyvatelstvo okolních vesnic, aby raněné vojáky jednoduše dobilo.
Ovšem svět je kulatý, takže se za dva roky, téměř na den přesně po lomnické bitvě se situace obrátila a Buquoy, spolu se španělským generálem Marradasem a bavorským vévodou Maxmiliánem se na Bílé hoře stal vítězem. Pak se Marrados se svými bojovými šiky znovu vrátil na český jih, aby obléhal město Třeboň, přičemž bylo vypáleno nejen třeboňské předměstí, ale i většina vesnic v okolí.
Jihočeskou krajinu si Marrados tak oblíbil, že po propuštění z armády trávil zde, v rudolfovském zámečku, nejen zbytek života, ale až do dnů dnešních zde jsou, pod kamennou podlahou budějovického kostela Obětování Panny Marie, i jeho tělesné pozůstatky.
Na podzim roku třiašedesátého naštěstí v kraji nezuřila válka, ale radiorota byla zničena skoro stejně jako zde byla zničena císařská armáda v roce 1618.
Podél rybníka Rožmberk prošla už jen asi třetina jednotky, zbytek se dopravoval do Třeboně autostopem nebo vlakem. (m.Veselý)Pokračování
Mrzuté bylo, že vážná tvář velitele roty nevěstila nic dobrého. Během hodiny se samozřejmě nikdo nepřiznal. Mohla to ovšem také být provokace. Lička, který kvůli nadávkám zaslechnutým z davu jistě mužstvo nemiloval, mohl si dopis nechat napsat sám sobě.
Podstatné ovšem v té době bylo, že byl v osm hodin vyhlášen poplach, při němž se muselo nastoupit s veškerou výzbrojí včetně vycházkového obleku v batohu a přikrývek a prostěradel stočených do rolí a upevněných na batohu, třicet kilo jistě. Slamníky a postele naštěstí mohly zůstat na svých místech.
Všichni příslušníci roty, obtěžkáni veškerou osobní výzbrojí a výstrojí, se ostrým krokem vydali směrem ke sv.Trojici, aby pokračovala ku Praze. Obloha byla jak vymetená, pro turisty by to bylo ideální počasí. Nikdo netušil, kam bude proviněný útvar hnán. Nohy prvního odpadlíka se podlomily už u lužnické zastávky, dalších několik se zhroutilo cestou k Lomnici.Většina lidí přesto došla k radaru u záblatské silnice, kde po několikaminutové přestávce byl unavený průvod obrácen k návratu do Třeboně. Přestože všichni za sebou měli dva měsíce intenzivní fyzické přípravy, kilometry v nohách a připalující podzimní slunce začaly plnit svou povinnost, v příkopech začalo přibývat unavených vojáků.
Vojákům ležícím v příkopech v roce 1963 nehrozila smrt z rukou nepřátel ani civilistů, jako se to v těchto místech stalo v jedné z prvních bitev třicetileté války. Stavovské vojsko zde utrpělo neslané nemastné vítězství, císařský generál Buquoy se za tuto porážku moc stydět nemusel, když proti jeho zbědované armádě stálo mnohem početnější vojsko stavovské. Po bitvě se na bojiště vydalo obyvatelstvo okolních vesnic, aby raněné vojáky jednoduše dobilo.
Ovšem svět je kulatý, takže se za dva roky, téměř na den přesně po lomnické bitvě se situace obrátila a Buquoy, spolu se španělským generálem Marradasem a bavorským vévodou Maxmiliánem se na Bílé hoře stal vítězem. Pak se Marrados se svými bojovými šiky znovu vrátil na český jih, aby obléhal město Třeboň, přičemž bylo vypáleno nejen třeboňské předměstí, ale i většina vesnic v okolí.
Jihočeskou krajinu si Marrados tak oblíbil, že po propuštění z armády trávil zde, v rudolfovském zámečku, nejen zbytek života, ale až do dnů dnešních zde jsou, pod kamennou podlahou budějovického kostela Obětování Panny Marie, i jeho tělesné pozůstatky.
Na podzim roku třiašedesátého naštěstí v kraji nezuřila válka, ale radiorota byla zničena skoro stejně jako zde byla zničena císařská armáda v roce 1618.
Podél rybníka Rožmberk prošla už jen asi třetina jednotky, zbytek se dopravoval do Třeboně autostopem nebo vlakem. (m.Veselý)Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat