Účastníci vojenského radiokurzu měli během pěti měsíců možnost poznat, jak slastně se žije bez teplé vody. V podlouhlé umyvárně, s kameninovými žlaby kolem stěn, byla k dispozici pouze studená voda.
Voda pocházela převážně z rybníka Svět, na umyvárně se ráno vznášel nažloutlý opar chloru a vonělo to jako v nemocnici. I studená voda byla v třeboňských kasárnách nesmírně důležitou věcí. Sloužila nejen k mytí zpocených vojenských těl, k mytí plechového jídelního nádobí a k úklidu, ale i k praní veškerého prádla - jeho výměna nebyla zřejmě z úsporných důvodů prováděna - a také k uhašení žízně, která byla při namáhavém fyzickém výcviku stále přítomná.
Provizorní výčep piva, jímž byli nováčci přivítáni, byl po několika dnech zrušen, takže k pití nebylo nic jiného než ve řídká vojenská káva zvaná ropa, pravděpodobně bromem obohacená.
Vojínovi Ličkovi sekundoval vojín Potůček, další dostatečně sebevědomý absolvent poddůstojnické školy. Jejich zásluhou měla radiorota život dvakrát týdně zpestřen zrychleným přesunem kolem rybníka Svět. To byla asi osmikilometrová slast, kterou může i dnes kdokoliv vyzkoušet. Pokřik velitelů, pevně upnutá vojenská blůza, těžké „půllitry“ na nohách a zatížení samopalem, plynovou maskou, atomkeckami (gumový protichemický polooblek), sumkou a malou polní, není pro současného běžce podmínkou.
Dlážděnou ulicí z kasáren na Světskou hráz se ještě běželo lehce, i když to bylo mírně do kopce. Po hrázi, k hrobce, to bylo už horší, za Ostende a u Odměn už člověk začal proklínat osud, a po silnici od Vranína už se pohyboval setrvačností. Zatím téměř neunavený velite Lička, běžící vpředu bez zátěže, jen v košili, doprovázen několika fyzicky nejzdatnějšími ctižádostivci z řad nováčků, už se ztrácel za kopcem ke Dvorcům.
Roztroušené hlavní pole si bral na starost přesně zahřátý vojín Potůček, který se zvláštní požitkem velel: „Plyn.“ Znamenalo to natáhnout na rozpálené, zpocené obličeje gumové plynové masky, na ruce a nohy gumové návleky, a tak pokračovat až k Třeboni.
Napětí mezi rotou nováčků a tyranským velitelem čety Ličkou vyvrcholilo jednoho krásného slunečného rána, kdy velitel roty nadporučík Černý oznámil nastoupené jednotce, že vojín Lička obdržel výhružný anonymní dopis, jehož autor má jednu hodinu na to, aby se přiznal. Jinak bude pykat celá rota.
Nadporučík Černý byl typ suverénního důstojníka, jenž vyžadoval od podřízených náležitý respekt a odstup. Svým vzhledem důrazně dával najevo, že se řadí nejen k elitě armády, letectvu, ale navazuje na eleganci důstojníků rakouských, prvorepublikových a především německých. Jeho vysoká štíhlá postava byla jako stvořená pro modrou leteckou uniformu s jezdeckými kalhotami a naleštěnými vysokými koženými botami.
Letectvo mělo už v první republice velkou tradici. „Vzduch je naše moře,“ hlásaly slogany. Široká základna pilotů byl základ toto, že během světové války si při soubojích nad kanálem La Manche českoslovenští letci vydobyli nehynoucí slávu, kterou potom poúnorový režim jen velmi těžko z podvědomí veřejnosti mazal. Začátek šedesátých let však už byl obdobím, kdy československé vojenské letectvo bylo už definitivně zbaveno pupeční šňůry, která je spojovala s první československou republikou i frontami druhé světové války.
Modré uniformy příslušníků leteckých útvarů zvlášť silně vytvářely dojem jejich nadřazenosti nad ostatními vojáky. Kdo nosil modrou uniformu, byl na veřejnosti považován za letce, hrdinného pokořitele modré oblohy.
Modré uniformy nosili také vojáci, kteří měli s letectvem jen pramálo společného, i když si na nich asi zakládali více než skuteční letci. Řada důstojníků, stejně jako spojař útvaru protiletecké obrany nadporučík Černý, využívala možnosti nosit modrou uniformu i v přechodném období, kdy už byla modrá barva z leteckých útvarů oficiálně vyřazována a nahrazována barvou khaki. (m.Veselý) Pokračování.
Voda pocházela převážně z rybníka Svět, na umyvárně se ráno vznášel nažloutlý opar chloru a vonělo to jako v nemocnici. I studená voda byla v třeboňských kasárnách nesmírně důležitou věcí. Sloužila nejen k mytí zpocených vojenských těl, k mytí plechového jídelního nádobí a k úklidu, ale i k praní veškerého prádla - jeho výměna nebyla zřejmě z úsporných důvodů prováděna - a také k uhašení žízně, která byla při namáhavém fyzickém výcviku stále přítomná. Provizorní výčep piva, jímž byli nováčci přivítáni, byl po několika dnech zrušen, takže k pití nebylo nic jiného než ve řídká vojenská káva zvaná ropa, pravděpodobně bromem obohacená.
Vojínovi Ličkovi sekundoval vojín Potůček, další dostatečně sebevědomý absolvent poddůstojnické školy. Jejich zásluhou měla radiorota život dvakrát týdně zpestřen zrychleným přesunem kolem rybníka Svět. To byla asi osmikilometrová slast, kterou může i dnes kdokoliv vyzkoušet. Pokřik velitelů, pevně upnutá vojenská blůza, těžké „půllitry“ na nohách a zatížení samopalem, plynovou maskou, atomkeckami (gumový protichemický polooblek), sumkou a malou polní, není pro současného běžce podmínkou.Dlážděnou ulicí z kasáren na Světskou hráz se ještě běželo lehce, i když to bylo mírně do kopce. Po hrázi, k hrobce, to bylo už horší, za Ostende a u Odměn už člověk začal proklínat osud, a po silnici od Vranína už se pohyboval setrvačností. Zatím téměř neunavený velite Lička, běžící vpředu bez zátěže, jen v košili, doprovázen několika fyzicky nejzdatnějšími ctižádostivci z řad nováčků, už se ztrácel za kopcem ke Dvorcům.
Roztroušené hlavní pole si bral na starost přesně zahřátý vojín Potůček, který se zvláštní požitkem velel: „Plyn.“ Znamenalo to natáhnout na rozpálené, zpocené obličeje gumové plynové masky, na ruce a nohy gumové návleky, a tak pokračovat až k Třeboni.
Napětí mezi rotou nováčků a tyranským velitelem čety Ličkou vyvrcholilo jednoho krásného slunečného rána, kdy velitel roty nadporučík Černý oznámil nastoupené jednotce, že vojín Lička obdržel výhružný anonymní dopis, jehož autor má jednu hodinu na to, aby se přiznal. Jinak bude pykat celá rota.
Nadporučík Černý byl typ suverénního důstojníka, jenž vyžadoval od podřízených náležitý respekt a odstup. Svým vzhledem důrazně dával najevo, že se řadí nejen k elitě armády, letectvu, ale navazuje na eleganci důstojníků rakouských, prvorepublikových a především německých. Jeho vysoká štíhlá postava byla jako stvořená pro modrou leteckou uniformu s jezdeckými kalhotami a naleštěnými vysokými koženými botami.
Letectvo mělo už v první republice velkou tradici. „Vzduch je naše moře,“ hlásaly slogany. Široká základna pilotů byl základ toto, že během světové války si při soubojích nad kanálem La Manche českoslovenští letci vydobyli nehynoucí slávu, kterou potom poúnorový režim jen velmi těžko z podvědomí veřejnosti mazal. Začátek šedesátých let však už byl obdobím, kdy československé vojenské letectvo bylo už definitivně zbaveno pupeční šňůry, která je spojovala s první československou republikou i frontami druhé světové války.
Modré uniformy příslušníků leteckých útvarů zvlášť silně vytvářely dojem jejich nadřazenosti nad ostatními vojáky. Kdo nosil modrou uniformu, byl na veřejnosti považován za letce, hrdinného pokořitele modré oblohy.
Modré uniformy nosili také vojáci, kteří měli s letectvem jen pramálo společného, i když si na nich asi zakládali více než skuteční letci. Řada důstojníků, stejně jako spojař útvaru protiletecké obrany nadporučík Černý, využívala možnosti nosit modrou uniformu i v přechodném období, kdy už byla modrá barva z leteckých útvarů oficiálně vyřazována a nahrazována barvou khaki. (m.Veselý) Pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat